PŘIPRAVUJEME: Velikonoce v Perníkové chaloupce (30.03.2024 v 11:00 hodin)

Vzpomínky na historii

Týdeník Pernštejn

PARDUBICE - Minulý týden navštívil zámek baron Richard Drasche von Wartinberg, pravnuk šlechtice stejného jména, který před více než sto lety vlastnil pardubický zámek.

Významná návštěva tak byla příjemnou ozvěnou dávných událostí a připomínkou časů, kdy Československo bylo mladou republikou. Tehdy pardubický Muzejní spolek od Drascheho zakoupil pardubický zámek a hrad na Kunětické hoře. Natrvalo se tak propojil příběh muzea se zámkem.

„Pan Drasche se vypravil ze svého zámku Ebreichsdorf na východ Čech, aby oslavil 140. výročí Lovčího zámečku pod Kunětickou horou, kam ho pozval Luděk Šorm z Království perníku. Při této příležitosti jsme měli tu čest provést potomka někdejšího majitele pardubického panství po zámku. Ukázali jsme mu zbrusu nový prohlídkový okruh,“ popsal páteční návštěvu ředitel pardubického muzea Tomáš Libánek.

Je to dva roky, co muzeum oslavilo sto let od zakoupení pardubického zámku. Za tu dobu prošla památka řadou změn, včetně značného poškození za dob komunismu. „Bylo příjemné ukázat Draschemu, že zámek je dnes v dobré kondici,“ dodal Libánek.  (skp)

www.tydenikpernstejn.cz, 11. 10. 2022

Týdeník Pernštejn, 17. 10. 2022, s. 1

Týdeník Pernštejn


Vyšší dívčí

Nepochybuji o tom, že Luďka Šorma, provozovatele Království perníku pod Kunětickou horou, vedly k sezvání potomků všech bývalých majitelů lovčího zámečku, nacházejícího se v lese nad obcí Ráby, ušlechtilé důvody. Někdy mě sice ta současná všeobjímající posedlost všelijakými výročími obchází a snažím se jí vyvarovat, ať si však na svém políčku každý dělá, jak myslí a co chce. U šéfa „perníkové chaloupky“ jsem vždycky obdivoval řadu nápadů, jejichž realizací dokázal pohladit nejednu dušičku, nejen dětskou, a zatraktivnit život našeho regionu. Jsem rád, že někoho takového na Pardubicku máme.

Dlouho jsem o Království perníku neslyšel, až zase nedávno, právě v souvislosti s výročím onoho objektu uprostřed lesa pod Kuňkou. A nejvíce mě zaujalo, že na oslavě se objevil i stařičký potomek rodu Drasche, jenž se svým vnukem přijel ze svého zámku nacházejícího se kousek na jih od Vídně. Zdůrazňuji, že proti tomu pánovi z Rakouska vůbec nic nemám, proč také, nicméně v souvislosti s jeho návštěvou a rovněž s jeho vřelým přivítáním na pardubickém zámku, o němž píšeme na první straně dnešního vydání, se mi tak nějak samo nabídlo téma mých dnešních řádků. Nemohu si tuhle poznámku „na okraj“ odpustit.

Až doposud jsem totiž zásluhy rodů Drasche, zejména rychlé vybudování nádherného lovčího zámečku nad Ráby, viděl upozaděné vlivem toho spíše negativního, co po něm na Pardubicku zůstalo. Syn Heinricha von Drasche-Wartinberg, rakouského cihlobarona, o jehož chování vůči vlastním zaměstnancům podával neúnavná svědectví raný sociální demokrat Viktor Adler, se narodil s pověstnou zlatou lžičkou v ústech. Jmenoval se Richard, věnoval se zoologii a geologii a po otcově smrti v roce 1880 převzal rozsáhlé dědictví. Právě s jeho osobou jsou spojeny nemovitosti v našem regionu. Bylo by chybou hodnotit jej příkře, věnoval se totiž i mecenášství v oblasti muzejnictví. Leč čtěte, co o něm uvádí například Parpedie, tedy jakási regionální encyklopedie vytvářená a spravovaná Klubem přátel Pardubicka:

„18. 6. 1881 koupil za 2 miliony zlatých pardubické panství a za 80 tisíc zlatých Kunětickou horu. Byl doktorem filozofie a měl vědecké záliby. Ty se v jeho přístupu k pardubickým památkám neprojevily. Komnaty pardubického zámku byly změněny ve výrobní prostory a sklady. R. 1887 zde začala pracovat obuvnická firma Mischkönigů.V lese pod Kunětickou horou nechal postavit lovecký letohrádek, ale o hrad projevoval zájem jen obchodní, v lomu pod ním nechal lámat kámen až do r. 1905.“

Rozumím tomu tak, že Richard von Drasche-Wartinberg cenné památky v našem kraji spíše devastoval, než aby je rozvíjel. Na jedné straně hezká budova loveckého zámečku, na druhé však kdysi pyšný a skvostný, jedinečný Pernštejnský zámek využívaný k účelům, jaké jsou v podobných pozdějších případech oprávněně vyčítány komunistickému režimu. Pamatujete, jak to na pardubickém zámku vypadalo před koncem roku 1989? A jak tomu asi bylo v roce 1919, kdy jej Drasche prodal zdejšímu Muzejnímu spolku? Nevím, nevím, ale připadne mi poněkud zvláštní vítat zde s poctami potomka bývalého rakouského majitele, možná se jednou dočkám toho, že zrekonstruovaným zámkem budou provedeni i vnuci bývalého vedoucího tajemníka OV KSČ… A Kuňka? Tam by snad dnes už ani zřícenina hradu nestála, kdyby nebylo místních patriotů vehementně bránících rozšiřování lomu na jižní straně kopce.

Nemíním rodu Drasche vyčítat, že jeho vztah k Pardubicku se řídil především zájmy byznysu. Chtěl bych proto věřit, že současný pan baron zaplatil za vstup do nové pernštejnské expozice 110 Kč jako kterýkoli jiný senior. A že možná přispěl i o něco více než těmi necelými pěti eury. O tom by náš list s potěšením a úctou informoval.
ROMAN MARČÁK
Týdeník Pernštejn, 17. 10. 2022, s. 3

Týdeník Pernštejn 31.10.2022 s.3

Vážený pane vedoucí redaktore,

reaguji na vaši poznámku „Vyšší dívčí“ na s. 3 Týdeníku Pernštejn 17. 10. 2022 k návštěvě potomků barona Richarda Drasche von Wartinberg, který před 140 lety postavil v Rábech Lovčí zámeček (1882), jenž je opomíjeným předobrazem slavné České chalupy na zemské Jubilejní výstavě 1891. Převzal jsem ho od restituentů v roce 2003 ve značně zanedbaném stavu. Naposledy sloužil jako Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež (1965-2000), pro jehož potřeby socialistický stát nechal vnitřní cihlové stěny natřít asfaltem, který byl podkladem pro silnou vrstvu betonu a kachlové obložení v barvě slonové kosti. Všude nad ním byla viditelná vlhkost a černá plíseň. Již tehdy jsem začal pátrat po stavebních plánech a po dokumentech k historii tohoto vybydleného domu, kolem něhož byl kdysi skvostně upravený zámecký park. Ačkoliv se nabízela možnost kontaktovat potomky prvního majitele na zámku v Ebreichsdorfu, styděl jsem se je do takového prostředí pozvat. Teprve nyní, kdy je velká část Lovčího zámečku opravena, a celý areál slouží jako originální Království perníku s Muzeem perníku v Perníkové chaloupce, bylo letošní výročí první vhodnou příležitostí. Chtěli jsme hostům ukázat, že Lovčí zámeček, hrad Kunětická hora i zámek v Pardubicích za posledních sto let rozkvetly do veliké krásy a na základě osobního kontaktu zjistit, zda se v jejich rodinném archívu na zámku v Ebreichsdorfu nacházejí nějaké dokumenty k podnikání jejich pradědečka na Pardubicku, ke stavbě Lovčího zámečku, k jednání s Muzejním spolkem a dalšími subjekty v regionu, k pardubickému zámku, k hradu Kunětická hora i k pardubickým dostihům. V tomto smyslu jsem navrhl spolupráci také panu řediteli Východočeského muzea v Pardubicích, jenž naši výzvu přijal.

Nechci s vaším textem, vážený pane redaktore, polemizovat, neboť máte nepochybně právo na názor a zveřejněný text vypovídá víc o vás než o pradědečkovi našeho hosta. Zmiňujete, že se tatínek majitele pardubického velkostatku špatně staral o dělníky (ačkoliv v některých dobových pramenech je naopak za péči o své dělníky chválen), přičemž se opíráte o svědectví „morální autority“ sociálního demokrata Viktora Adlera (1852-1918), aniž byste připomenul, že jeho syn Friedrich Adler v roce 1916 spáchal atentát na ministerského předsedu Karla von Stürgkha! Váš článek mě utvrzuje v přesvědčení, že žijeme v zaběhnutých klišé a že působení Richarda Drasche von Wartinberg (1850-1923) na Pardubicku v kvasící atmosféře před vznikem Československé republiky (1918) si nepochybně zasluhuje nové kritické zhodnocení, neboť se jednostranně opírá hlavně o dobové novinové články převážně bulvárního charakteru s politickým podtextem boje proti "dravému cizákovi", jak byl aktivisty Musejního spolku z Pardubic a nepřáteli tehdejšího státního zřízení Rakousko-Uherska nazván v dobovém tisku.

Málokdo si totiž umí představit složitost tehdejší situace: baron Drasche vydražil celý obrovský velkostatek (větší než dnešní pardubický okres). Jeho velmi malou součástí byl fungující lom na Kuňce, z něhož majiteli vyplývala povinnost levně dodávat státu (c. k. okresnímu hejtmanství) kameny a štěrk pro potřeby veřejných staveb pardubického okresu, a to dokonce i pod hrozbou oficiálně okresním zastupitelstvem schváleného vyvlastnění soukromého lomu (1896), pokud by velkostatek podlehl tlaku aktivistů a produkci štěrku zastavil (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická, Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1896, s. 94-95). Veřejný zájem státní moci tehdy jednoznačně upřednostňoval lámání kamene na opravu silnic před těžko se aktivisticky prosazující památkovou ochranou nefunkční zříceniny hradu Kunětická hora, avšak za hlavního zločince není považován objednatel (státní úřad), který na hrad vydal demoliční výměr a stanovoval pravidla podnikání, ale ziskuchtivý "cizák", jemuž následně v roce 1963 autoři archivní pomůcky k pardubickému velkostatku dali socialistickou nálepku "cizí kapitalista". Ačkoliv pradědeček našeho hosta podnikal na rozsáhlém majetku a obnovoval pernštejnské rybníky, veškerá dobová mediální pozornost se soustředila jenom na kontroverzní lámání kamene…

Jenom krátce si dovoluji, vážený pane redaktore, zmínit emotivně silné okamžiky, které se do vašeho textu nevešly. Upřímný obdiv našich hostů nad současným stavem pardubického zámku, historického centra Pardubic (pan baron zde byl na návštěvě již v roce 1990 za doprovodu dr. Jiřího Kotyka) i hradu Kunětická hora, kde se zapsali do pamětní knihy. Nechtěl jsem otevírat kontroverzní téma veřejného mínění o jejich pradědečkovi, ale zmínili ho sami a vyjádřili radost, že tyto významné a krásné památky, s nimiž se mohli seznámit, jsou nyní finančně zajištěny státem! Budou o nich pozitivně referovat v zahraničí. Velkým zážitkem byla také návštěva chrámu sv. Bartoloměje, který pradědeček našeho hosta také finančně podporoval. Dr. Kotyk zasvěceně přiblížil jeho staletou historii, pan arciděkan Jan Uhlíř přednesl modlitbu za rod pana barona, po níž prof. Jiří Kuchválek rozezněl chrámové varhany úchvatnými variacemi na chorál Svatý Václave. Hosté se také poklonili památce Vojtěcha z Pernštejna, který je pochován v pernštejnské hrobce pod nádherným mramorovým náhrobkem. Na závěr pobytu jsme ještě navštívili Larischovu vilu, jež stejně jako Lovčí zámeček v Rábech sloužila účastníkům parforsních honů. Dnes je tento objekt Národní kulturní památkou, protože v červnu 1942 v něm byli před popravou vězněni obyvatelé vypálené obce Ležáky. Pan ing. Bobek na památku obětí rozezněl zvony, pan baron jejich památku uctil a pravděpodobně si v tichosti připomenul i svého otce Richarda Eberharda Drasche-Wartinberg (1913-1942), který tři měsíce před tím (v březnu téhož roku) padl na východní frontě jako letec wehrmachtu. Náš host se narodil jen čtvrt roku po popravách (30. září 1942), a tak několik dnů před návštěvou Pardubic oslavil 80. narozeniny. Je velmi vitální – byť má bolesti po operaci kolene – a má obdivuhodné znalosti české historie.

Pro mě je váš názor, vážený pane redaktore, dalším impulzem, abych ještě důkladněji studoval historické dokumenty a jejich souvislosti. Jsem rád, že oslavy 140. výročí Lovčího zámečku v Rábech se zúčastnili potomci všech jeho bývalých vlastníků. Je úžasné, že ačkoliv takřka všechny majetkové změny nebyly dobrovolné, ale politicky vynucené pod zákonnými sankcemi, potomci postižených vlastníků spolu dokáží jednat slušně, laskavě a s pochopením. A že nám zpřístupní dochované privátní dokumenty ke studiu a k přípravě reprezentativní obrazové a historické monografie o Lovčím zámečku, jehož osudy dokonale odrážejí všechny historické mezníky ve středoevropském prostoru.
Luděk Šorm
18. 10. 2022
Týdeník Pernštejn, 31. 10. 2022, s. 3