PŘIPRAVUJEME: Velikonoce v Perníkové chaloupce (30.03.2024 v 11:00 hodin)

Valašský - rožnovský kroj [ Lidové oblečení - kroj ]

Rožnovský kroj, který se v běžném nošení uchoval nejdéle, patří k okruhu krojů kultivovaných životem města. Malé horské lázničky, jakými Rožnov byl žily kulturním životem, ale měly zažitou i tradici. Odkládání kroje zde šlo trochu jinou cestou. V některých rodinách se udržel po celé 20. století a dosud je používán při slavnostech.

Rožnovský kroj má jako kroj maloměstský své charakteristické rysy. Zachovává základní prvky valašského kroje, ale ve vypracování a materiálech se liší. Oproti okolí Valašska používá hedvábí na zástěře, na šátku místo plátna tyl. Na něm se vyšívá. Celkově je to oděv precizní, křehký, odrážející oděvní kulturu města 19. stol.

Sestava je obvykle následující. Černá skládaná sukně, zástěra z modrého hedvábí nebo brokátu, ale i černá, vyšívaná drobnými pestrými kvítky. Živůtek různý, černý, červený, zdobený portami a šňůrováním. Pro krojovou skupinu rožnovskou byly typické uzavřenější kordulky se "zahrádkou” vyznačenou "vyrážanou” sametovou stuhou nebo zlatou portou.

Kordulky jsou zpevňovány podšitím ze lněného plátna nebo tenčího sukna. K jejich výzdobě patřily v obcích na západ od Valašského Meziříčí záhyby, lemování stuhou a dracouny. Soukenné kordulky lemovaly valašské švadleny "švalky”, tmavozelenou sametovou "vyrážanou” stuhou.

Ozdobou byly drobné knoflíčky ze skla nebo mosazi se skleněnou výplní nebo s miniaturními motivy. V případě potřeby se kordulka u spodu vázala šňůrkou. K výzdobným motivům patřily ještě třapečky "ščičky”, našité na okraji dírek a vzadu na varháncích.

Na hlavě čepec s vyšitými zoubky a jemný bílý, vyšívaný šátek "vyvazovačka". Na nohou bílé, krajkově pletené punčochy a černé šněrovací botky.

Doménou tohoto kroje je unikátní výšivka, která provází bílé kusy kroje. Největší mistrovství se dociluje na "zubech" u čepečku.

Vedle Rožnova leží obec Zubří, kde dosud žijí vynikající vyšívačky, jejichž umění získalo právě díky rožnovskému kroji věhlas. A pomocí kroje vlastně přežilo toto mistrovské dílo až do 20. století.

Muži v Rožnově užívají forem kroje s temnými nohavicemi a sytě červenou vestou. Oděv důstojný a místní, spojující zdejší obchodníky a měšťany s pojmem Valach.

U ženatých mužů zde byla navíc typická "župice", kabát běžný jako svrchní oděv i v jiných koutech Valašska. Bývá ze zeleného sukna ve starobylém střihu přišlém z východu. Dostává tak elegantní styl bohatých a významných osob valašského společenství.

V takových kabátech chodili fojtové, portáši-celníci, strážcové hranic mezi někdejším Českým královstvím, Polskem a Uhrami, a pro slavnostní chvíle i běžní vesničané.

V minulosti byl kožešinový svrchní oděv základní součástí šatníku. Kožich "kožuch” si muži pořizovali pro celý život, sloužil dokonce pro více generací, neboť investice pro jeho pořízení byla značná. Kožichy zhotovoval kožešník a prodával je na trzích, neboť i hrubé kožichy k pracovním příležitostem z méně kvalitních kůží museli zpracovat odborníci. Kožichy pro všední den zhotovené bez ozdob sloužily k hrubé práci venku a nakonec k přikrývání až do úplného zničení kožešiny.

Ke zhotovení kožichu sloužila kožešníkům ovčina buď přírodní nebo tónovaná do barvy perníku, obrácená kožešinou dovnitř, výjimečně sukno k potažení kožešiny krátkých kabátků. Kromě ovčích kožešin se uplatnily k výzdobě dražší kůže z lišky, kuny nebo dokonce ojediněle z vydry

K oblečení patří vysoký horalský klobouk "klobúk”, někdy také "širáň”. Jeho výroba byla spojena s řemeslnými cechy ve městech, a proto byl předmětem prodeje na trzích a jarmarcích. Ve vyobrazení Rožnovjanů vévodí vysoké homolovité klobouky se širokou stuhou a vyztuženou krempou, které se začaly objevovat i mimo Rožnovsko v druhé polovině 19. století.

V chladných dnech nosili muži kožešinové čapky "baranice” z ovčí kožešiny Zbývá se zmínit o čepicích zhotovených z cizopasné houby, choroše.

Obuv na Rožnovsku netvoří jen krpce určené především k práci. V oblibě jsou i "střívě” převážně z červeného, méně často fialového nebo temně modrého sukna na nižším i vyšším dřevěném špalkovém podpatku, někdy potaženém koží.

Ševci, kteří se zabývali zhotovováním střívjat, lemovali sukno zelenou vlněnou i sametovou "lemůvkou”. Na žádost zákaznice mohli střívjí ozdobit jednoduchou výšivkou.

Kromě soukenné obuvi, papučí a střívjat uvádí prameny již od 18. století kožené botky z teletiny, podobné střevícům ze sukna nebo šněrovací, či jen nazouvací kotníková "pérka”, rozšířená především v městském prostředí.

Jedním z posledních druhů vysokých šněrovacích botek byly "brinélky” nebo "brinérky” zhotovené z textilu s bílou výšivkou, které provázejí nejmladší fázi vývoje kroje na Rožnovsku.

Vysoké a nízké černé kožené botky na šněrování spolu s různými druhy punčoch barevných i příčně pruhovaných, bílých nebo černých přešly do městského oblečení.

UMÍSTĚNÍ

AKTUALIZACE: uživatel č. 705 org. 56, 12.05.2004 v 08:37 hodin