Společná obchodní politika [ Evropská unie ]
Společná obchodní politika
Úvod
Společná obchodní politika patří k nejstarším politikám Evropských společenství, její základy byly položeny již v Římských smlouvách z roku 1957 (články 110 - 115 a 228 Smlouvy o založení EHS).
Základní princip společné obchodní politiky je v současnosti definován v článku 133 Amsterodamské smlouvy následovně:
"Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou například opatření pro případ dumpingu nebo subvencování.”
Praktická realizace společné obchodní politiky je plně v kompetenci orgánů Evropské unie. V důsledku toho jsou potom rozhodnutí a nařízení jimi vydaná plně vynutitelná v jednotlivých členských státech, včetně plnění mezinárodních závazků, které byly jménem členských států uzavřeny Evropskou komisí a Radou Evropské unie.
Jednotlivé instituce Evropské unie se podílejí na realizaci společné obchodní politiky následovně. Rada Evropské unie přijímá základní rozhodnutí o směřování a způsobu fungování společné obchodní politiky. Evropská komise má na starosti praktickou aplikaci již dohodnutých principů společné obchodní politiky, zastupuje Evropskou unii v rámci této politiky na mezinárodní úrovni a zároveň, na základě mandátu od Rady Evropské unie, vyjednává na mezinárodní úrovni i nové dohody týkající se společné obchodní politiky. Hlavní úloha Evropského parlamentu, mimo některé dílčí vazby na rozhodování Rady Evropské unie v rámci společné obchodní politiky, spočívá v tom, že schvaluje veškeré mezinárodní závazky, které jsou prostřednictvím Evropské komise, na mezinárodním úrovni, dojednány.
Nástroje společné obchodní politiky
Společná obchodní politika je realizována ve dvou směrech - jako autonomní a smluvní obchodní politika.
Mezi hlavní nástroje autonomní obchodní politiky patří:
- Společný celní sazebník - je základním pilířem společné obchodní politiky, poněvadž jeho prostřednictvím se na vnějších hranicích Evropské unie vytváří jednotná bariéra pro vstup zahraničního zboží na vnitřní trh Evropské unie. Obsahuje seznam několika tisíc druhů zboží, rozčleněných dle v Evropské unii používané nomenklatury, s uvedením celních sazeb uvalených na jejich dovoz do Evropské unie. Konkrétní podoba celního sazebníku je každoročně schvalována Radou Evropské unie, kvalifikovanou většinou.
- Netarifní překážky obchodu - mají nejčastěji podobu dovozního dohledu a množstevních omezení importu. Evropská unie je používá v případě, kdy je zjištěno závažné poškození určitého hospodářského odvětví v důsledku výrazného zvýšení importu z nečlenských zemí Evropské unie.
- Ochrana proti nekalým obchodním praktikám - realizace tohoto nástroje společné obchodní politiky se odvíjí od Nařízení Rady ministrů o ochraně proti dumpingovým a subvencovaným importům z nečlenských zemí do Evropské unie. Podle tohoto nařízení může Evropská komise, na žádost členské země, fyzické či právnické osoby nebo z vlastní iniciativy, uvalit provizorní antidumpingové clo na dovážené zboží a to až do výše, která vyrovná rozdíl mezi cenou, kterou vývozce (do EU) nabízí na vnitřním trhu EU a cenou, kterou by požadoval na domácím trhu. Rada Evropské unie může takto zavedené clo, prostou většinou hlasů, změnit na definitivní antidumpingové clo.
- Opatření v oblasti vývozu - článek 132 Smlouvy o ES zakotvuje komunitární harmonizaci systému podpor vývozu poskytovaných členskými státy, a to v míře nutné k tomu, aby nebyla narušována soutěž mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty z Evropské unie. Protože si však některé státy, jmenovitě Francie a Německo, přály zachovat svou nezávislost, nemohla být harmonizace těchto systémů dodnes zcela uplatněna. Od roku 1984 zároveň Evropská komise reprezentuje a zastupuje členské státy na mezinárodních výstavách, fórech, konferencích a seminářích, což lze také chápat jako určitou formu podpory exportu.
Smluvní část společné obchodní politiky zahrnuje veškeré smluvní závazky Evropské unie ve vztahu k nečlenským státům v oblasti obchodu a hospodářské spolupráce. Tyto smluvní závazky mohou mít obecně buď charakter dohod s třetími státy nebo jejich seskupeními (bilaterální nebo trilaterální dohody) nebo charakter globální, například v rámci WTO (multilaterální dohody).
V rámci společné obchodní politiky rozlišuje Evropská unie následující konkrétní typy dohod se svými obchodními partnery:
1.Dohoda o Evropském hospodářském prostoru - platná od 1.1.1994. Dohoda umožňuje Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku zapojit se do fungování vnitřního trhu Evropské unie.
2.Asociační dohody (Evropské dohody) - původní asociační dohody byly uzavírány od 60. let - Řecko 1961, Turecko 1963, Malta 1970, Kypr 1972, jejich cílem bylo vytvořit určitou formu přidružení těchto zemí s ES. Nejprve v podobě zóny volného obchodu později ve formě vytvoření celní unie (dnes Turecko). Od počátku 90. let začala ES vytvářet nový typ dohod o přidružení, tzv. Evropské dohody, které jsou na kvalitativně vyšší úrovni a jsou uzavírány se zeměmi střední a východní Evropy. Cílem těchto komplexních dohod (netýkají se pouze obchodu) je vytvoření podmínek k tomu, aby se země střední a východní Evropy v budoucnosti staly plnohodnotnými členy Evropské unie.
3.Jednostranné preferenční dohody s rozvojovými zeměmi - do této skupiny spadají tzv. Loméské dohody. Signatáři těchto dohod je Evropská unie na straně jedné a nejméně rozvinuté rozvojové země africko-karibsko-pacifické oblasti (ACP) na straně druhé. Evropská unie těmto zemím poskytuje úlevy, například ve formě snazšího přístupu na vnitřní trh EU při dovozu zemědělských výrobků či minerálních surovin.
4.Smlouvy o obchodu a spolupráci - jsou sjednány například s USA či Japonskem.
5.Tzv. sektorové dohody - například vícestranná (trilaterální) Dohoda o obchodu civilními letadly.
6.Nepreferenční dohody a dohody o obchodní a hospodářské spolupráci - jsou sjednány především se zeměmi Jižní Ameriky a Asie.
7.Multilaterální smlouvy spadající pod kontrolu WTO - GATT, GATS, TRIPS či TRIMS.
Úvod
Společná obchodní politika patří k nejstarším politikám Evropských společenství, její základy byly položeny již v Římských smlouvách z roku 1957 (články 110 - 115 a 228 Smlouvy o založení EHS).
Základní princip společné obchodní politiky je v současnosti definován v článku 133 Amsterodamské smlouvy následovně:
"Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou například opatření pro případ dumpingu nebo subvencování.”
Praktická realizace společné obchodní politiky je plně v kompetenci orgánů Evropské unie. V důsledku toho jsou potom rozhodnutí a nařízení jimi vydaná plně vynutitelná v jednotlivých členských státech, včetně plnění mezinárodních závazků, které byly jménem členských států uzavřeny Evropskou komisí a Radou Evropské unie.
Jednotlivé instituce Evropské unie se podílejí na realizaci společné obchodní politiky následovně. Rada Evropské unie přijímá základní rozhodnutí o směřování a způsobu fungování společné obchodní politiky. Evropská komise má na starosti praktickou aplikaci již dohodnutých principů společné obchodní politiky, zastupuje Evropskou unii v rámci této politiky na mezinárodní úrovni a zároveň, na základě mandátu od Rady Evropské unie, vyjednává na mezinárodní úrovni i nové dohody týkající se společné obchodní politiky. Hlavní úloha Evropského parlamentu, mimo některé dílčí vazby na rozhodování Rady Evropské unie v rámci společné obchodní politiky, spočívá v tom, že schvaluje veškeré mezinárodní závazky, které jsou prostřednictvím Evropské komise, na mezinárodním úrovni, dojednány.
Nástroje společné obchodní politiky
Společná obchodní politika je realizována ve dvou směrech - jako autonomní a smluvní obchodní politika.
Mezi hlavní nástroje autonomní obchodní politiky patří:
- Společný celní sazebník - je základním pilířem společné obchodní politiky, poněvadž jeho prostřednictvím se na vnějších hranicích Evropské unie vytváří jednotná bariéra pro vstup zahraničního zboží na vnitřní trh Evropské unie. Obsahuje seznam několika tisíc druhů zboží, rozčleněných dle v Evropské unii používané nomenklatury, s uvedením celních sazeb uvalených na jejich dovoz do Evropské unie. Konkrétní podoba celního sazebníku je každoročně schvalována Radou Evropské unie, kvalifikovanou většinou.
- Netarifní překážky obchodu - mají nejčastěji podobu dovozního dohledu a množstevních omezení importu. Evropská unie je používá v případě, kdy je zjištěno závažné poškození určitého hospodářského odvětví v důsledku výrazného zvýšení importu z nečlenských zemí Evropské unie.
- Ochrana proti nekalým obchodním praktikám - realizace tohoto nástroje společné obchodní politiky se odvíjí od Nařízení Rady ministrů o ochraně proti dumpingovým a subvencovaným importům z nečlenských zemí do Evropské unie. Podle tohoto nařízení může Evropská komise, na žádost členské země, fyzické či právnické osoby nebo z vlastní iniciativy, uvalit provizorní antidumpingové clo na dovážené zboží a to až do výše, která vyrovná rozdíl mezi cenou, kterou vývozce (do EU) nabízí na vnitřním trhu EU a cenou, kterou by požadoval na domácím trhu. Rada Evropské unie může takto zavedené clo, prostou většinou hlasů, změnit na definitivní antidumpingové clo.
- Opatření v oblasti vývozu - článek 132 Smlouvy o ES zakotvuje komunitární harmonizaci systému podpor vývozu poskytovaných členskými státy, a to v míře nutné k tomu, aby nebyla narušována soutěž mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty z Evropské unie. Protože si však některé státy, jmenovitě Francie a Německo, přály zachovat svou nezávislost, nemohla být harmonizace těchto systémů dodnes zcela uplatněna. Od roku 1984 zároveň Evropská komise reprezentuje a zastupuje členské státy na mezinárodních výstavách, fórech, konferencích a seminářích, což lze také chápat jako určitou formu podpory exportu.
Smluvní část společné obchodní politiky zahrnuje veškeré smluvní závazky Evropské unie ve vztahu k nečlenským státům v oblasti obchodu a hospodářské spolupráce. Tyto smluvní závazky mohou mít obecně buď charakter dohod s třetími státy nebo jejich seskupeními (bilaterální nebo trilaterální dohody) nebo charakter globální, například v rámci WTO (multilaterální dohody).
V rámci společné obchodní politiky rozlišuje Evropská unie následující konkrétní typy dohod se svými obchodními partnery:
1.Dohoda o Evropském hospodářském prostoru - platná od 1.1.1994. Dohoda umožňuje Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku zapojit se do fungování vnitřního trhu Evropské unie.
2.Asociační dohody (Evropské dohody) - původní asociační dohody byly uzavírány od 60. let - Řecko 1961, Turecko 1963, Malta 1970, Kypr 1972, jejich cílem bylo vytvořit určitou formu přidružení těchto zemí s ES. Nejprve v podobě zóny volného obchodu později ve formě vytvoření celní unie (dnes Turecko). Od počátku 90. let začala ES vytvářet nový typ dohod o přidružení, tzv. Evropské dohody, které jsou na kvalitativně vyšší úrovni a jsou uzavírány se zeměmi střední a východní Evropy. Cílem těchto komplexních dohod (netýkají se pouze obchodu) je vytvoření podmínek k tomu, aby se země střední a východní Evropy v budoucnosti staly plnohodnotnými členy Evropské unie.
3.Jednostranné preferenční dohody s rozvojovými zeměmi - do této skupiny spadají tzv. Loméské dohody. Signatáři těchto dohod je Evropská unie na straně jedné a nejméně rozvinuté rozvojové země africko-karibsko-pacifické oblasti (ACP) na straně druhé. Evropská unie těmto zemím poskytuje úlevy, například ve formě snazšího přístupu na vnitřní trh EU při dovozu zemědělských výrobků či minerálních surovin.
4.Smlouvy o obchodu a spolupráci - jsou sjednány například s USA či Japonskem.
5.Tzv. sektorové dohody - například vícestranná (trilaterální) Dohoda o obchodu civilními letadly.
6.Nepreferenční dohody a dohody o obchodní a hospodářské spolupráci - jsou sjednány především se zeměmi Jižní Ameriky a Asie.
7.Multilaterální smlouvy spadající pod kontrolu WTO - GATT, GATS, TRIPS či TRIMS.
DALŠÍ INFORMACE: http://www.euroskop.cz
Typ záznamu: Evropská unie
AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 2, 05.12.2002 v 15:10 hodin