PŘIPRAVUJEME: Velikonoce v Perníkové chaloupce (30.03.2024 v 11:00 hodin)

Ochrana a integrace osob se zdravotním postižením [ Evropská unie ]

Jelikož odpovědnost v této oblasti měly doposud zejména členské státy EU, Společenství přispívá pomocí posílení spolupráce členských zemí a podporou výměny a rozvoje nejlepší praxe ve Společenství a také v rámci politiky a aktivit samotných institucí a orgánů Společenství. Zatím mají akty ES v této oblasti formu právně nezávazných doporučení a rezolucí či akčních komunitárních programů. Posílení pravomocí v této oblasti přinesla Amsterodamská smlouva, která zařadila zdravotní postižení mezi antidiskriminační kritéria, na jejichž podporu může Společenství přijímat opatření (článek 13). Kromě toho zařazením Dohody o sociální politice do Smlouvy o ES (článek 137) může nyní Společenství podporovat a doplňovat činnost členských států mj. v oblasti reintegrace osob vyloučených z trhu práce.

Je skutečností, že různých usnesení a závěrů přijala Rada ministrů ES v různých oblastech za dobu existence ES velké množství a řada novějších nahradila usnesení starší a vývojem překonaná. Jako stále relevantní je uváděno 6 následujících:
- Rezoluce Rady o rovnosti příležitostí pro osoby s postižením (20.12.1996)
- Doporučení Komise ES o zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve Společenství (86/379/EEC)
- Rezoluce Rady o úvodním komunitárním akčním programu při pracovní rehabilitaci osob s postižením (27.6.1974)
- Rezoluce Rady o integraci dětí a mladých lidí s postižením do běžných systémů vzdělávání (31.5.1990)
- Rezoluce Rady o komunitárním akčním programu pro zpřístupnění dopravy osobám se sníženou pohyblivostí (16.12.1991)
- Závěry Rady o zaměstnávání postižených lidí ve Společenství (12.6.1989)

Stručně k jednotlivým aktům
1. Lidé s postižením představují významný podíl obyvatelstva EU. Jsou vystaveni řadě překážek, které jim brání dosáhnout rovnosti příležitostí, samostatnosti a plné ekonomické a společenské integrace. Zásada rovnosti příležitostí pro všechny je však základní hodnotou sdílenou všemi členskými zeměmi EU a za účelem zlepšení kvality života osob s postižením přijímají země EU řadu opatření (včetně přístupu ke vzdělání a odbornému výcviku hlavního proudu) k odstranění diskriminace a úspěšné integraci do hospodářského a společenského života.
Krátce poté, co byl v lednu 1974 schválen první sociální akční program Společenství, který mj. vyzval k vypracování a provádění samostatného programu zaměřeného na pracovní a sociální integraci osob se zdravotním postižením, byl již 24. června téhož roku přijat Program pro pracovní rehabilitaci osob se zdravotním postižením. Jeho cílem bylo pomoci lidem všech věkových skupin se všemi druhy zdravotního postižení, aby byli schopni žít normální nezávislý život plně integrovaný do společnosti.

Usnesení Rady definovalo pojmy ‘zdravotní postižení’ /handicap/ (jakékoliv omezení, vrozené nebo získané, tělesné nebo duševní schopnosti osoby, které negativně ovlivňuje její každodenní činnost a její práci snížením jejího příspěvku společnosti, její vyhlídky v zaměstnání, její schopnosti využívat veřejných služeb), ‘osoba se zdravotním postižením’ (osoba, jejíž zdravotní postižení /nebo potenciální postižení/ je uznáno orgánem ustanoveným k tomuto účelu s cílem provést rehabilitaci) a pojem ‘rehabilitace’ (řada opatření s cílem dosáhnout a udržet co nejvíce uspokojivý vztah mezi jednotlivcem a jeho prostředím poté, co se stal obětí handicapu,zranění nebo nemoci, které vedly k handicapu.
Dosažení tohoto cíle spočívá v tom, aby si postižená osoba zachovala a rozvíjela schopnost vyvíjet činnost a pracovat v prostředí, v němž je umístěna, přičemž rehabilitace jí pomáhá v integraci a v zaměstnání; léčebná, pracovní a sociální rehabilitace se považuje za různé aspekty jediného souhrnného a kontinuálního procesu. Za pracovní rehabilitaci je podle usnesení Rady třeba zvažovat ve všech jejích aspektech: poradenství, výcvik, zaměstnání a pomoc během přizpůsobení se pracovnímu místu. Musí být založena na přesném posouzení individuálních potřeb a potenciálu osob s postižením a jejich sociálních a ekonomických vyhlídek.
Program spočíval v podporování spolupráce mezi rehabilitačními a výcvikovými institucemi, které byly vybrány, aby aplikovaly nové formy a prostředky pracovní rehabilitace a vyměňovaly informace o těchto formách; a dále v podpoře mnoha krátkodobých projektů zaměřených na zlepšení kvality pracovní rehabilitace, v koordinaci studií a výzkumu rehabilitace a vypracování principů pro lepší léčebnou a sociální prevenci. Konečně program sloužil jako informační kampaň zaměřená na veřejnost s cílem přispět k sociální integraci osob se zdravotním postižením.
Následné závěry a rezoluce přijaté do roku 1988 vedly ke vzniku komplexní a koherentní politiky ve prospěch lidí se zdravotním postižením a k vypracování druhého akčního programu Společenství ve prospěch lidí se zdravotním postižením na léta 1988-1992 (HELIOS).

2. Obsahově nejširším dokumentem je Doporučení Rady č. 86/379/EEC z 24.7. 1986 o zaměstnávání zdravotně postižených osob ve Společenství. Podle tohoto Doporučení se výrazem "osoby s postižením” míní všichni lidé s vážným postižením, které je důsledkem fyzických, duševních nebo psychologických poruch. Doporučení deklaruje rovná práva a rovné příležitosti pro osoby s postižením, pokud jde o výcvik a zaměstnání a vyzývá členské státy Společenství, aby podpořily dosažení rovných příležitostí prováděním pozitivní a vyvážené politiky a přihlížely přitom k aspiracím lidí s postižením žít plně aktivní a nezávislý život.
Doporučení jednak vyzývá k odstranění negativní diskriminace cestou legálního zajištění rovných příležitostí, zabránění propouštění ze zaměstnání v souvislosti se zdravotním postižením, omezení výjimek ze zásady rovnosti v oblasti výcviku na případy ospravedlnitelné konkrétní neslučitelností určité činnosti s konkrétním postižením, zajištění, aby vstupní a průběžné testy v kurzech odborného výcviku nebyly koncipovány způsobem znevýhodňujícím kandidáty s postižením, a konečně cestou zajištění možnosti, aby se lidé s postižením mohli obrátit na kompetentí orgány k uplatnění svých práv.
Vedle toho Doporučení vyzývá k provádění různých pozitivních opatření pro lidi s postižením na podporu zaměstnávání a odborného výcviku, tj. například stanovení realistických procentních kvót pro zaměstnávání osob s postiženími ve státních a soukromých podnicích, které zaměstnávají určitý stanovených počet zaměstnanců (minimálně v rozmezí 15 - 50).
Kromě povinného podílu zdravotně postižených osob by měly státy vypracovat kodexy dobré praxe pro zaměstnávání osob s postižením. Tyto kodexy by měly obsahovat příklady pozitivních akcí, informace a rady o podpoře, která je k dispozici ze strany veřejných orgánů, a měly by být k dispozici co nejširšímu okruhu podniků soukromých i veřejných. Členské státy by měly v souladu s kodexy dobré praxe vhodně povzbuzovat veřejné i soukromé podniky, měly by pravidelně vyhodnocovat dosažený pokrok a seznamovat veřejnost s touto politikou. V případě, že se stane zaměstnanec invalidním, zaměstnavatel by měl spolupracovat s rehabilitačními službami při jeho novém umístění v podniku. Příloha k Doporučení obsahuje podrobnější návody na zpracování a obsah takových kodexů nebo příruček (z hlediska vytváření pracovních míst - zakládání malých a středních podniků; v sektoru nových technologií - podporovat práci na dálku s využitím počítače; upravovat pracovní místa podle potřeb postižených osob; vypracovat plán pro využívání chráněných povolání; všude, kde je to možné, umožnit osobám s postižením odborný výcvik v integrovaných kurzech v normálních zařízeních; přizpůsobit obsah výcvikových kurzů realistickým potřebám trhu práce; posílit vazbu mezi zařízeními výcviku a místními představiteli zaměstnavatelů a odborů, atd.).
V prosinci 1989 byla ve Štrasburku přijata Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků. V článku 26 Charta uvádí, že "všichni lidé se zdravotním postižením, bez ohledu na původ a charakter jejich postižení, musí mít nárok na dodatečná konkrétní opatření zaměřená na zlepšení jejich společenské a profesionální integrace. Tato opatření se v závislosti na schopnostech jejich příjemců mají týkat odborného výcviku, ergonomie, dostupnosti, mobility, dopravních prostředků a bydlení.”

3. V závěrech Rady k zaměstnávání osob s postižením ve Společenství (z 12. června 1989) byl pozitivně zhodnocen význam Doporučení z roku 1986 pro tvorbu a provádění národních i komunitárních opatření vůči osobám s postižením. Přesto však nadále přetrvávaly problémy s přístupem této skupiny osob k zaměstnání a odborné přípravě a ta zůstávala nadále jednou z nejvíce zranitelných skupin na trhu práce. Rada zdůraznila, že ke zlepšení této situace nemůže dojít pouze prováděním všeobecné politiky zaměřené na ekonomický růst a tvorbu pracovních příležitostí, ale že si nutně vyžádá přijímání zvláštních podpůrných opatření. Rada zdůraznila, že sociální dimenze vnitřního trhu a politika sociální soudržnosti, z nichž musí mít prospěch všichni občané Společenství, nutně vyžaduje na členských státech, aby prováděly pozitivní opatření na podporu profesní integrace zdravotně postižených osob a povzbuzovaly účast sociálních partnerů a zástupců osob zdravotně postižených při formulování a provádění takových opatření. Program Helios měl a také podpořil spolupráci zemí ES a vzájemnou výměnu zkušeností při hledání nejúčinnějších nástrojů k dosažení vyššího stupně profesní integrace postižených osob a Evropský sociální fond v řadě zemí pomohl řešit zvláštní vnitrostátní problémy s pracovní integrací osob s postižením.

4. Usnesením Rady z 31.5.1990 o integraci dětí a mladých lidí se zdravotním postižením do běžných systémů vzdělávání se členské země EU dohodly, že posílí a povzbudí v rámci své vzdělávací politiky úsilí o integraci žáků a studentů se zdravotním postižením do normálních systémů vzdělávání.Plná integrace do systému hlavního proudu vzdělávání byla uznána za prioritní možnost ve všech vhodných případech a vzdělávací instituce byly vyzývány, aby reagovaly na potřeby žáků a studentů s postižením.
Zvláštní školy a střediska pro děti a mladistvé s postižením mají být pouze komplementární ve vztahu k normálnímu systému vzdělávání. Metody výuky vyvinuté pro zvláštní školy by měly být dány k dispozici školám "hlavního proudu”.
Podle usnesení je potřeba podporovat spolupráci mezi všemi orgány a institucemi zaměřenými na děti a mladistvé s postižením (instituce školního vzdělávání, odborné přípravy, aktivit volného času, zdravotnictví vč. psychologické a paramedické asistence, sociálních služeb). Při výuce je doporučováno využívat co nejvíce nových technologií (počítače, vyvinutí speciálního softwaru atd.) na pomoc komunikaci a k rozvoji jazykových znalostí.

5. V souvislosti s dokončováním společného trhu usoudila Rada ministrů ES, že je žádoucí zvýšit příležitost pro mobilitu všech lidí v Evropě včetně osob se sníženou mobilitou v důsledku zdravotního postižení. Proto usnesením Rady ministrů a zástupců vlád členských zemí na společném zasedání Rady z 16.12.1991 ke Komunitárnímu akčnímu programu pro zpřístupnění dopravy osobám s omezenou pohyblivostí rozhodla, že akce Společenství na podporu přístupu k dopravě zaměřená na osoby se sníženou pohyblivostí mají tvořit integrální součást společné dopravní politiky, a vyzvala Evropskou komisi, aby připravila a do konce roku 1992 předložila Radě akční program včetně návrhů na konkrétní opatření směřující ke zlepšení přístupu ke všem typům veřejné dopravy a k přístupovým místům k této dopravě.

6. Usnesení Rady z 20. 12. 1996 o rovnosti příležitostí pro osoby s postiženími bylo přijato na stejném zasedání Rady. Rada jménem členských zemé EU znovu potvrdila závazek plnit Standardní pravidla Spojených národů pro vyrovnání příležitostí lidí s postiženími z 20. 12. 1993 a připomněla, že Evropská komise ve své Bílé knize z roku 1994 nazvané "Evropská sociální politika” uvedla, že zamýšlí vypracovat vhodný instrument podporující zásady obsažené ve Standardních pravidlech OSN.
Rada usnesením vyzvala členské státy, aby posoudily všechny formy národní politiky zaměřené k tomu, aby umožnily lidem s postižením účast na životě společnosti a věnovaly přitom patřičnou pozornost jejich rodinám a pečovatelům; aby perspektivu zdravotního postižení braly v úvahu při formulování všech vnitrostátních politik (politika tzv. "mainstreamingu”); aby umožnily osobám s postižením plnou účast na životě ve společnosti pomocí odstraňování bariér; aby působily na veřejné mínění a prosazovaly v něm strategii rovných příležitostí tak, že je potřeba respektovat schopnosti osob s postižením. Znovu bylo zdůrazněno, že do provádění takové politiky musí být plně zapojeni zástupci osob s postižením.
DALŠÍ INFORMACE: http://www.euroskop.cz
Typ záznamu: Evropská unie
AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 2, 06.12.2002 v 10:12 hodin