Svatý JAN SARKANDER [ Osobnost ]

Sv. Jan SARKANDER se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově ve Slezsku v katolické rodině slezského šlechtice.

Po studiích u jezuitů v Olomouci a později v Praze, kde dosáhl v roce 1603 titulu magistra filozofie, pokračoval v letech 1604 - 1606 ve studiu teologie na univerzitě ve Štýrském Hradci.

Dochovala se manželská smlouva s Annou Plachetskou, není však jisté, zda došlo k uzavření manželství. Později se rozhodl pro duchovní stav.

Kněžské svěcení přijal v Brně na Petrově 22. března 1609. Po působení v Jaktaři u Opavy, Uničově, Charvátech, na hradě Broumově a ve Zdounkách a Boskovicích se stal 15. května 1616 nástupcem vystěhovaného evangelického faráře v Holešově, na panství horlivého katolíka a zemského hejtmana pana Ladislava Popela z Lobkovic. Zároveň se stává také Lobkovicovým důvěrníkem a zpovědníkem.

V roce 1619 vypuklo povstání proti císaři Ferdinandu II, které zachvátilo nejen Čechy, ale i Moravu. Přední osobnosti katolického tábora byly zatčeny, Ladislav z Lobkovic sesazen. V této nebezpečné době zůstal Jan Sarkander věrný svému úřadu a neopustil svěřené farníky, i když mnozí ze strachu přebíhali k vítězům (evangelíkům), aby si zachránili statky a postavení. Povstalci si zvolili za krále kalvínského kurfiřta Friedricha Falckého, který dal vyplenit svatovítskou katedrálu a udělal z ní kalvínskou modlitebnu. Na Moravě si podobně počínal Václav Bítovský, který vyplenil Hostýn a dal potupně spálit uctívaný obraz P. Marie.

Povstání jej zaskočilo v Holešově. Jan Sarkander využil příležitosti, a aby unikl nepokojům, které nastaly, vydal se v červenci roku 1619 na pouť do Czenstochové. Po svém návratu v listopadu téhož roku byl obviněn, že do Polska odjel ve službách Ladislava z Lobkovic, aby sjednal pomoc proti stavům. Pozdější obvinění se opíralo o skutečnost, že když v únoru 1620 vtrhli na Moravu polští kozáci (lisovčíci) a plenili města, jimiž procházeli k Vídni na pomoc císařským a katolické straně, ušetřili Holešov, přestože celé jeho široké okolí vydrancovali. Údajně tomu tak bylo proto, že když se 6. února 1620 přiblížili k městu, vyšel jim vstříc Jan Sarkander s monstrancí v rukou v čele nepočetné skupiny holešovských katolíků a odvrátil je tak od úmyslu vyplenit město. Místo vděčnosti byl obviněn, že je s kozáky spolčen a že v Polsku vyjednal jejich příchod, aby se pomstil svým nepřátelům z tábora protestantů. Jan Sarkander musel Holešov opustit. Prchal do Tovačova domnívaje se, že zámek v Tovačově mu poskytne ochranu (manželka jeho pána byla rozená Salmová). Útěk se mu však nezdařil. Nedaleko Troubek byl dopaden a na základě tohoto podezření byl zatčen a čtyřikrát vyslýchán útrpným právem. Údajně byl držen v Tovačově ve sklepě Paní domu (dům č. 8), a pak odveden do Olomouce a uvězněn. Soudní tribunál užil proti němu při výslechu útrpného práva.

Bylo od něj požadováno vyzrazení zpovědního tajemství, to však přes kruté mučení neprozradil. Ještě celý měsíc umíral ve vězeňské cele. I v utrpení a nevýslovných bolestech se modlil breviář. Když už nebyl schopen obracet listy, otáčel je jazykem a podle svědectví přátel si zachoval vnitřní radost a pokoj. Zemřel před půlnocí dne 17. března 1620. Jeho tělo, zahalené do červené látky na znamení mučednictví, bylo uloženo v mariánském kostele v Předhradí do kaple sv. Vavřince a odtud je roku 1860 přenesli do katedrály sv. Václava v Olomouci.

Pro svou mučednickou smrt a odmítnutí vyzradit zpovědní tajemství Ladislava z Lobkovic byl Jan Sarkander 6.5.1860 v Římě beatifikován. Jeho pozůstatky byly přeneseny a pochovány v kostele sv. Václava v Olomouci. Na místě bývalého vězení postavena kaple.

Jeho svatořečení v r. 1995 bylo spojeno s návštěvou papeže v Olomouci.
TOVAČOVSKÝ KAMELOT, ročník 1995, číslo 4, 17. 5. 1995: Svatořečení v Olomouci vyvolalo celou řadu námitek a protestů, zavánějících spíš navyklým (totalitním) způsobem myšlení, než tolik potřebnou demokratickou tolerancí. Připadá mi - mírně řečeno - dost pošetilé vytýkat někomu, že vybíral desátky (byl knězem, jiný způsob obživy neměl), že se snad i oženil, než přijal kněžské svěcení, že plnil sliby, které dal a i mučen - mluvil pravdu. Navíc bychom se už mohli konečně naučit, že každá instituce - tedy i katolická církev - má právo vybírat si své vzory podle svého vědomí a svědomí. Mohou se nám ostatním líbit či nelíbit, můžeme se jim chtít podobat nebo je zavrhovat - to už záleží na každém z nás. Jestliže katolická církev povyšuje mezi svaté hodné následování právě teď, před samým koncem dvacátého století bl. Jana Sarkandra jako vzor věrnosti svému poslání a bl. Zdislavu jako představitelku křesťanského rodinného života, má pro to jistě své důvody. Možná tím chce zdůraznit nenahraditelnost a důležitost těch na první pohled "obyčejných " lidí, kteří zcela prostě plní své každodenní povinnosti a nesou odpovědnost za své skutky.

Nakonec ještě pár slov k pověstem, které se vytrvale udržují v Tovačově a okolí a jejichž formulace bývá vkládána do úst Sarkandrových. Podle nich má být Tovačov potrestán za zradu tím, že odtud nikdy nevzejde žádný kněz ani nic "pořádného" a celé městečko se propadne do země. Nemůže být sporu o tom, že se tenkrát tovačovští zachovali nepěkně: nezastali se pronásledovaného, zklamali jeho důvěru, lhostejně přihlíželi, ba napomáhali jeho dopadení. Nevadilo jim, že s knězem a vzdělaným člověkem se zachází hůř, než se skutečným zločincem. To všechno jsou postoje velmi časté, protože pohodlné, až do dnešních dnů se vyskytující. Lhostejnost, věrolomnost a neúcta ke vzdělání mají své přívržence i dnes a ještě dlouho nás budou trápit. Přiznat chybu je nesnadné v každé době. Svést odpovědnost za neúspěch na někoho jiného - třeba nevinného - je mnohem jednodušší. Nemůžeme za to, jsme prokletí a hotovo - i když je jasné, že jako kněz Jan Sarkander určitě nikoho neproklínal a jestli se Tovačov jednou propadne, bude to pro nadměrnou těžbu štěrkopísku a ne kvůli Sarkanderově prokletí).

Jistě by stálo za pokus snažit se napravovat škody napáchané lhostejností, neúctou ke vzdělání a nedodržováním slibů alespoň v roce Sarkanderova svatořečení. Třeba bude potom Tovačovu odpuštěno, neboť v Tovačově je opravdu velice pěkně a poutníkům připravované Sarkanderovy cesty (Czenstochová - Olomouc) by zastávka v Tovačově jistě přišla vhod. Pomodlili by se v zámecké kapli i v kostelní Sarkandrovce, snad by jim dovolili i tichou vzpomínku ve sklepení domu č. 8., zastavit by měli i u sochy, která připomíná místo Sarkanderova dopadení.

Úcta a tradice:
JAN SARKANDER byl ctěn již záhy po své smrti pro svou věrnost ve víře, a to nejen u nás, ale i v Polsku ( homilie P. F. Birkowského z r. 1629) a dokonce i ve Francii (pařížský výtisk již z r. 1620). Jeho životopis zpracoval r. 1669 Ondřej E. Schwarz z Holešova.

15. září 1859 byl blahořečen papežem Piem IX., svatořečen 21. května 1995 v Olomouci papežem Janem Pavlem II.
Znázorňování: už od 17. století je znázorňován v klerice s biretem v ruce. Jeho kolárek ovíjí světlá stužka užívaná v olomoucké diecézi. Kromě knihy a kříže mívá v ruce ještě klíče, které jsou znamením uzamčení zpovědního tajemství. Bývá také znázorňován s koulí na noze, případně s nástroji mučení nebo při mučení.



Literatura:
Hostorie Tovačova
Vera Schauber, Hanns Michael Schindler, Rok se svatými,
Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1994