"Babička" slavila letos 150 let

Připomínka jubilea vzácné knihy
Letošní rok si připomínáme 150. výročí prvního vydání krásné knihy spisovatelky Boženy Němcové "Babička". Věřím, že je to kniha, která oslovila většinu z vás nejen jako povinná četba ve školním, ale pro své kouzlo podruhé (a snad i potřetí) i v pozdějším věku. Sám jsem se k ní vrátil po desetiletích jako ke studnici krásné četby, podobně jako k dalším "cestopisným" dílům B. Němcové, v nichž je mnoho národopisných zmínek a informací o životě a tradicích na českém venkově v první polovině 19. století. Zmínky jsou to natolik zajímavé a podnětné, že mi dovolte v tomto výročním roce odcitovat několik pasáží z této překrásné knihy.
" První, co si babička v hospodářství zcela vzala na starost, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělával, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. ... Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly podplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. "Drobty patří do ohníčku", říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: "Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci plačou." ... Kde jaký kousek chleba zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-lisejítokolovody,hodilarybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: "Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce." "
" Sednička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých kamen byla lavice, podél zdi babiččino lože; hned u kamen za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým kůželem, v kůželi zastrčené vřetánko; na hřebu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V šuplíku ve stolku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, křížová cesta, svazek šňůr do zásoby na kolovrat, tříkrálová křída a hromničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla a v čas bouřky rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním. "
" V zimě, to bývaly děti skoro celého půl dne na peci za kamny; pec byla veliká, bylo tam lože služčino a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo. ... "Budeme hrát na školu." Chodily tedy k Janovi do školy, ale žáden nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to líbit, ale pes, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flákám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na něm vykonalo.
Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtesa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. "I milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín, ten se usuší a semínko potřebuje v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného." "
" Bylo to zvyk jak ve mlýně, tak v myslivně i na Starém Bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, jíst a pít dostal do sytosti, a kdyby nikdo byl nepřišel, babička byla by šla hledat hosta na rozcestí. ... Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo, vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kdekdo, i drůbež a dobytek dostaly vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čista a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila "ohni", aby "neškodil". Za chlívem třásla Bětka bezem, volajíc: "Třesu, třesu bez, pověz ty mi, pes, kde můj milý dnes;" a v světnici slívaly děvčata olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. ... matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo "na štěstí" ve příční polovice. Jádra tvořily hvězdu, tři čisté paprsky, dva pak byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou, povídala si: Tedy ani jeden, ani druhý nebude šťasten!" ... Děti se dívaly do oken ... V tom kmitla okolo oken světlá zář a zvenku zazněl hlas zvonku. Děti sepjaly ruce, Adélka pak šeptala tiše: "Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?" Babička přisvědčila, vtom také matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných dárků! Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil se jí; dlouho před vánocemi vždy sama pamatovala na strom a dceři okrašlovat ho pomohla. "V Nise a v Kladsku panuje vesměs ten způsob ..." pravila babička synovi, nechajíc děti těšit se dary a usednouc vedle něho ke kamnům. - "Jak bych nepamatoval; hezký to zvyk a dobře, Terezko, děláš, žes ho zavedla; budou to někdy dětem krásné vzpomínky." "
" Voršu ale zavolala k sobě a přikazovala jí: "Až umru, Voršilko ... nezapomeň říci to včeličkám, aby vám nepomřely." ... Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí přeříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. - Plamínek života její zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, "aby duše volnost měla k odletu". Vorša nemeškajíc mezi plačícími spěchala k úlu, který pan otec babičce před tolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: "Včeličky, včeličky, babička nám umřela!" ... Pan myslivec ... dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. ... Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že "není více babičky", zaplakalo celé údolíčko. "

B. Němcová, Babička.
Českoslov. spisovatel, Praha, 1989.
Pro časopis Folklor vybral František Synek