PŘIPRAVUJEME: Velikonoce v Perníkové chaloupce (30.03.2024 v 11:00 hodin)

Známé a neznámé tváře a kraje II: Radka Ehrenbergerová

Milý Františku, tak Ti tedy za těch pár řádků, co mám napsat o sobě, pěkně děkuji. Donutil jsi mne ponořit se do vzpomínek, najít staré fotografie, najednou se vysypaly i adresy, kontakty, poznámky, skládačky ... Tak tu sedím vedle starého diáře se vzkazy a hromádky papírů, které jsem již vyřadila, a nemohu se odhodlat je vyhodit.
Odmalička jsem se střetávala se dvěma světy české lidové kultury, dnes již musím použít odborný termín - folklormími regiony Čech a Moravy. Mamka je z vesnice od Jihlavy, taťka z dědiny u Vyškova. Babiččina zástěra z Hané voněla belešema a herteplákama. Když taťka hrával v místním vyškovském učitelském seskupení na housle, později na trubku a pozoun, pilně rozepisoval noty a svým "hanáckým" způsobem organizoval nejrůznější tancovačky v okolí, říkali mu prý doma: "Tož takto si děvčicu nenandeš".
Učitelská praxe ho zavála na Horácko. V Telči si mladý pan tělocvikář namluvil moji mamku. Ani v horácké rodině nebyla o muzikanty nouze. Děda sedával pod "kolníkem" na zápraží a hrál na harmoniku, dokud bylo co pít a dokud ho "bábička" nevyhnala s tím krámem po tmě domů. Že se vždycky našla tancechtivá omladina je nadmíru jasné, takže jsme jako děti měli skvělou příležitost se ledacos přiučit.
Ať o tom všem dnes přemýšlím sebevíc, nikdy se u nás nemluvilo o folkloru jako o vědním oboru, o něčem, co je nutno pěstovat a chránit. Prostě jsme si zazpívali, staří pobyli nad slivovicí a podělili jsme se společně o svá trápení i radosti. Dětství mám spojené s krátkým působením v Klebetníčku, protože jsme tehdy, a moji rodiče doposud, bydleli ve Vyškově.
Studentská léta jsem věnovala pedagogice a když jsem jako mladinká učitelka stála před třídou zvědavých očí, nedokázala jsem ze sebe vydolovat nic víc (a zaplať pánbůh nic míň) než lidovou písničku. A někdy v této době jsem si uvědomila, že mi ten "zatracený folklor" leze pod kůži. Že už mi nestačí jen písnička a pár obrázků z Ladova kalendáře... Začala jsem vyhledávat a studovat literaturu o lidové kultuře, rozjela se na festival, a tím pádem i komunikovat s lidmi, kteří svůj volný čas věnovali aktivně folklornímu dění.
Osud a životní kotrmelce mě nasměrovaly do Čech. V Borové u Poličky jsem našla kamaráda a životního partnera. Umíš si, Františku, představit mé okouzlení z tak bohatého materiálu, který mě současně s mým mužem potkal v podobě poličských, hlineckých a chrudimských národopisných pramenů?
Tak nějak vypadala má cesta za folklorem. Nejvíce se na mě "podepsala" Ilka Skopová - vynikající výtvarnice a pokladnice všeho, co s lidovým uměním souvisí, Stáňa Sejkorová - tehdy ještě Řídká - špičková interpretka lidových písní a tanců, a paní profesorka Zdenička Jelínková - neúnavná učitelka lidového tance, sluníčko na mnohých kurzech a seminářích.
Útočiště a zázemí aktivního člena folklorního souboru jsem našla v chrudimském Kohoutku. Potkala mne nová přátelství, zkušennosti, zážitky, ale i dřina, vztek a střetávání se u rozdílných názorů.... Vývoj tomu tak sám chtěl, stála jsem u zrodu dětského souboru Kuřátka v Chrudimi v roce 1994.
Následovalo absolvování Školy lidových tradic v Jihlavě v letech 1998 - 2000, čili i setkání a "ovlivnění mě" špičkovými lektory, učiteli, aktivisty českého folkloru, vedoucími i členy dalších souborů.
Profesně se nyní věnuji v pardubické firmě CZ stavební holding, a.s. marketingovým průzkumům pro výstavbu bytů v celé republice. Využívám zkušenností ze čtyř roků strávených reklamě a mediích a devíti let ve škole. (Za katedrou). Snažím se věci dělat tak, abych se za ně nemusela stydět. Spojením poznatků z psychologie, z obchodní a podnikatelské oblasti a mediálního světa zjišťuji, že folklorní prostředí se mi stává podporou k "normálnímu" a pravdivému pohledu na svět okolo sebe.
Moje rodina - dvanáctiletá dcera a manžel - mi dennodenně potvrzují, že není nic důležitějšího, než klid a zázemí u nás doma. Vážím si pohody, kterou má můj muž vrozenou. Všichni tři se práci v souboru věnujeme aktivně a tak se nám milý koníček pochopitelně přenáší i domů. Přijeď se někdy podívat na ,,Kuřátkový ‘‘ Jarní bál nebo si odpočinou při setkání "Podej mi ruku, sousede ...", přijeď sázet stromky do Nasavrk nebo si zazpívat na festival Tradice 2001. Vedle nutných zkoušek, nutných nácviků, vedle vystoupení, organizace letního soustředění a pochopitelně vedle hromady nutných papírů a dokumentace k souboru, Ti mohu slíbit, že si na tebe v Chrudimi uděláme čas a taky Tě pohladíme po duši. Myslím si totiž, že tak nějak opravdově a s láskou folklor v Chrudimi osloví každého.
Chrudimsko
Nyní mi dovol, Františku, abych, navzdory dobrému vychování, překročila hranice společenského bontonu a pozvala tentokrát já Tebe - slováckého bohatýra s mistřínským nadhledem - na vycházku po kraji ‚,plném kamení a pampelišek‘‘. Naši pouť zahájíme v Athénách východních Čech - v Chrudimi.
Od chrudimského vlakového nádraží (vzhledem k Tvému oblíbenému dopravnímu prostředku Tě nebudu unavovat popisem cesty po silnici) se vypravíme nejkratší trasou do centra. Projdeš modernější částí města. Cestou za povšimnutí stojí Pippichovo divadlo, které po špičkové rekonstrukci, hlavně vnitřních prostor, získalo dobré postavení mezi současnými venkovskými divadly. Divadelnictví v Chrudimi má velmi bohatou tradici, od roku 1801 tu stálo první divadlo na českém venkově, obor se rozvíjel i díky vlivu rodáka Františka Škroupa nebo Jana Nepomuka Štěpánka. Hned u divadla se můžeš pozdravit s velmi kultivovanou a mírumilovnou říčkou Chrudimkou pod hradbami města.
Nejstarší zmínka o městě se vyskytuje v Kosmově kronice. Na přelomu 12. a 13. století se v prostoru přemyslovského hradiště postupně vyděluje chrudimský hrad, označovaný v tehdejší zakládací listině jako ,,stará Chrudim‘‘. V šedesátých letech 13. století vzniká město obehnané hradbami, zpevněné několika baštami, dvěma hlavními branami a fortnami. Zakládací listinou Otakara II. město získává náležité výsady a práva, která potvrzuje i Karel IV., a císařovna Alžběta dostala toto město věnem jako město královské. Od druhé poloviny 15. století se Chrudim vyznačuje živým řemeslnickým a obchodním ruchem. K nejzámožnějším občanům patřili řezníci a vinaři, dobré pověsti se těšili soukeníci, mlynáři, ševci a pochopitelně sladovníci.
Až projdeš fortnou ,,Myší dírou‘‘ skrze hradby starého města, otevře se před Tebou Chrudim minulých věků. Široké Resselovo náměstí s gotickým chrámem Nanebevzetí Panny Marie a malebnými fasádami měšťanských domů, majestátnou radnicí, kašnou a morovým sloupem a přímo se vybízejícím tržištěm, Tě přinutí pozastavit a ponořit se do dialogu s historií. Každý hrdý občan města Chrudimě Ti rád poradí, jak se malou, postranní Břetislavovou uličkou dostaneš k Mydlářovu domu - doméně chrudimské architektury, dnes Muzeu loutkářských kultur. Renesanční stavba s arkádami a řadou reliéfních výjevů se řadí k evropským stavebním raritám. Svůj návrat do dětství můžeš uskutečnit třeba v době festivalu Loutkářská Chrudim, kdy jsou všechny loutky v ulicích a divadelníka od civilisty nerozeznáš.
Každým směrem z náměstí se dostaneš do příjemných zákoutí a malých kouzelných uliček. Než opustíš historické centrum, věřím, že se několikrát ohlédneš, abys jsi se přesvědčil, jestli to, co jsi viděl, je skutečně pravda.
Ulicí, jež se honosí názvem Široká, se můžeš vypravit k muzeu. Pozdravíš se s dalším z chrudimských rodáků - Josefem Resselem. Jeho socha před novorenesanční budovou muzea vzbuzuje důvěru a nutí k návštěvě vnitřních prostor historické budovy. Společenský renesanční sál v prvním patře se stává vyhledávaným útočištěm pro organizátory nejrůznějších společenských akcí a koncertů z celé republiky.
Na vyprávění a popis města s přívlastkem Atheny východních Čech mi prostor tohoto časopisu nestačí. Nemluvila jsem o Širokých schodech ... když stojíš pod nimi, máš pocit, že vedou do nebe ... nemluvila jsem o dalších kostelích a kapli, které dotvářejí siluetu stověžatého města, nemám prostor pro popis parku u hřbitova, o školství a kultuře ve městě jednou napíši knihu ...Chrudim stále dokazuje, jak v minulosti bohatě a slavně žila a jak do dneška přezírá pýchu a žárlivost blízkých Pardubic. Někdy se mi zdá, že dávné doby ožívají. Ta kultivovaná a vlídná řeka Chrudimka, dříve nazývaná Kamenice, přinese do pardubického Labe jen dozvuky a prach z toho, co se pod jejím dohledem v kraji Vysočiny děje.
Modrošedý obzor v jihozápadní části okresu chrudimském lemuje nevysoké pohoří - Železné hory. Dodnes je toto pohoří považováno za nejkomplikovanější území republiky díky velice pestrému geologickému složení. Nacházíme tu zbytky železnorudských kutišť v okolí Heřmanova Městce a Včelákova, v okolí Seče červenohnědou půdu - tak typickou pro Podkrkonoší, těží se tu vápenec i břidlice, stavební kámen i pískovec, minerály z Nasavrk a Bojanova znají po celém světě. Ač jsou Železné hory tak bohaté a ojedinělé, tváří se, jako by se styděly za to, co skrývají. Oplývají hlubokými lesy, skalními bludišti, rybníčky i většími přehradami (Seč, Pařížov, Hamry), atmosférou krutých zim a neopakovatelných skřivánčích písní.
Za tradicemi lidového charakteru Tě, milý Františku, pozvu na jih a jihovýchod od Chrudimi. Ve Slatiňanech Ti představím zámek a přilehlý park plný koňů a hříbat. Přes Nasavrky a povinné zastávky u zdejší medoviny se vypravíme do Trhové Kamenice a Hlinska ke kořenům českého tance vrták, rejdovák, furiant, k původním písním Pepíku, Pepíku, copak dělá babka... nebo Pekla vdolky.... Nevynecháme stále živou masopustní obchůzku ve Rváčově nebo ve Vortové, posvícení na Libáni, ani skanzen Veselý kopec u Hlinska. Pochopitelně že pokrok a věda ovlivnili život a vývoj i v tomto koutku naší vlasti. Když se však díváš těma ,,našima‘‘ očima, uvidíš šikovné ruce řemeslníků - dráteníka z Hlinska, tkadleny z Horního Bradla, hrnčíře z Kameni-ček, kováře z Vítanova... a dalších, co svých šikovných prstů využívají pro vlastní potěchu, někdy i jako zdroj obživy.
Trasou na východ z okresního města se pozastavíme v Kočí. Dřevěný kostelík uprostřed návsi je chráněnou památkou UNESCO. Je dodnes vzorně udržovaný, vlastní funkční varhany a velice vstřícnou paní správcovou...
Přes kopce Tři bubny se vydáme kolem stoletých topolů pyšnících se nad dělostřeleckou pevností z dob Josefa II. do Chrasti. Pokud se trefíme do období přehlídky Filcíkova Chrast, budeš asi, Františku, okouzlen atmosférou zámku, akustikou jeviště na nádvoří, červnovým podvečerem a vůbec celým nápadem, který chrastečtí uvedli v život.
Přes malé vesničky cestou do Skutče Tě ponechám vlastnímu rozjímání. Lidová architektura Tě osloví v každé z nich. Mezi zvláštnosti lidového stavitelství na Chrudimsku lze zařadit pazderny a haltýře. Pazderny sloužily k sušení lnu, haltýře byly jednoduché stavby pro chlazení potravin - primitivní ledničky - jejichž funkci podmiňoval pramen vody protékající pod haltýřem.
Rovněž příroda si tady vynahradila to, co v úrodné části kraje nedokázala. Když se po zdejších kopcích rozhlédneš, pochopíš rozpoložení a chuť k práci malíře Antonína Slavíčka. Mezi kamením a bídou jsou ukryty bohaté a pestré obrazy.
Ve Skutči Tě seznámím s odkazem hudebního pedagoga Jana Václava Tomáška a vývojem obuvnického řemesla. Přes Rychmburské panství, oplývajícím jedním z nejzajímavějších krojů Východních Čech, Tě nasměřuji do Proseče, působiště Terézy Novákové. Můžeš mi pak vyprávět, kolik z jejích literárních postav jsi ještě dnes potkal. To víš, než se rodové kořeny obrátí, pár knih o zdejším lidu a jeho životě ještě vznikne.
Těžko si lze představit českou vesnici bez hospody. V každé z nich - v Miřetíně, ve Štěpánově, v České Rybné - se zpívá a tancuje - třeba mašina nebo ráček, polka, kvapík. A ten jejich dialekt, nářečí které nelze napodobit... Věř mi, Františku, mám to doma. "S cibulej k Sejkorom navečír" už trefím, na "Helejte se, mladá paní" mému muži neodpovídám.
Řeka Chrudimka se nám bude po celou naši pouť tak trochu vysmívat. Na svém horním toku na sebe bere podobu dravce i nevinné bystřinky, na středním toku vytváří bohaté meandry, jarní záplavy ji přidají na slávě a do Chrudimi přitéká jako pokojná a slavná řeka z Vysočiny. V kronice Pavla Stránského z roku 1645 se dokonce mluví jako o řece bohaté perlami. Nejen kvůli řece jsem si Chrudimskou Vysočinu zamilovala.Dnes je celý region šířen díky věhlasu cihlářského průmyslu - Tuněchody, Hrochův Týnec - dále díky dřevařství a těžbě kamene v Železných horách, patří sem bezesporu kožešníci, čalouníci a světoznámá ETA z Hlinska, a ráda Tě přesvědčím, že k Vysočině patří pivovar a sládek v podobě Hlineckého Rychtáře.
Chrudimsko je kraj malovaný melancholií šípkových a trnkových keřů i bílých bříz, hustými lesy a ještě hustšími mlhami, a plný můz. V každé vesnici najdeš stoletou lípu, malý rybníček na návsi, lavičku pro unaveného tuláka a hlavně kostelík nebo aspoň zvonici... Upracované, drsné ruce a svérázné názory místních sedláků Tě přesvědčí, že pokrok a rozvoj 21. století se některým oblastem schválně vyhýbá, že svým selským rozumem si v životě musí (možná i chtějí) poradit sami. S úsudkem o špatném či dobrém člověku jsou hotovi hned. V Tvém případě se, Františku, nebojím, že bys pohostinnost a dobré srdce zdejších lidí nepoznal.... O jejich lidovém humoru a furiantství nás všechny přesvědčili již mnohokrát.
Karel Václav Adámek, Josef Zemánek a Teréza Nováková mne naučili sledovat dění Chrudimska, Hlinecka, Nasavrcka měřítkem úcty a pokory k lidské práci a ke kulturnímu dědictví našich předků. Pro mne je toto poznání pokladnicí a zdrojem inspirace, která se může i rozdávat.... Ale jenom dobrým lidem.

Radka Ehrenbergerová

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím 3 názory)


19.02.2012 v 18:14Bývalá členka Tvého souboru - Jana N.

Tak něco takového může napsat jen ten, kdo ten kraj miluje a opravdu zná. Děkuji.


11.10.2002 v 10:06dcera

pěkné čtení


24.07.2002 v 19:18Jeden konópek z Brna

Radko je to špica. Nechceš přesedlat na spisovatelskou dráhu.


DALŠÍ INFORMACE: EHRENBERGEROVÁ Radka
Zveřejněno 08.03.2001