PŘIPRAVUJEME: Ukládání Ježibaby k zimnímu spánku (31.12.2022 v 11:00 hodin)

#04. parforsní hony

Baron Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923), jenž byl majitelem pardubického velkostatku, se účastnil parforsních honů (štvanice jelena anglickým způsobem), které měly na Pardubicku velkou tradici již od roku 1841, neboť kromě vhodného rovinatého terénu zde bylo zázemí pro bohaté šlechtice a početná vojenská jezdecká posádka s množstvím ustájených koní k pronajmutí. Parforsní jelen byl na hon přivezen ze zvláštní obory ve Slatiňanech a po ukončení honu, když nezahynul, byl odvezen zpět (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony, 2003, s. 15). Nejvýznamnější hon byl 10. 11. 1874 za účasti císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty (viz Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem, díl I. část 2., Pardubice 1923, s. 247).

Rudolf Drasche-Wartinberg v husarské uniformě

Koňské stáje měl nejenom na Lovčím zámečku v Rábech, ale i na dalších místech pardubického velkostatku a na zámku v Pardubicích. Dle fotografie z rodinného archívu barona Drasche se parforsních honů na Pardubicku příležitostně účastnil i se svým synem Rudolfem (na fotografii je v husarské uniformě), kterého lze pravděpodobně ztotožnit s "mladým baronem Drasche" ve vzpomínce Viléma Weisse o hledání místa pro nové tenisové dvorce, jež bylo "nalezeno v bývalém zámeckém příkopě pod zámkem, v krásné zeleni a naprostém klidu. Na místě, kde před světovou válkou míval mladý baron Drasche zimní jízdárnu, postaveny v roce 1923 nové 4 dvorce" pro nově založený tenisový klub LTC Pardubice (viz Pardubicko, vydal ONV a ORO v Pardubicích, [1948], s. 111).

Pro barona Richarda Drasche-Wartinberg byly štvanice a dostihy příležitostí k významným společenským setkáním a obchodním jednáním. Dne 3. 12. 1881 se hon konal za účasti korunního prince Rudolfa (1858-1889) s chotí Štěpánkou (1864-1965), honu na sv. Huberta 3. 11. 1894 se zúčastnil arcivévoda František Ferdinand (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony, 2003, s. 21-29). Podle novinové zprávy z roku 1898 "při poslední honbě na zdejším panství baroba Drascheho z Wartinbergu, jíž se zúčastnil vedle několika jiných kavalírů též majitel panství, střeleno bylo 13 srnců, 1.592 zajíců, 35 králíků, 994 bažantů, 64 koroptví, jeden tetřívek a sluka" (viz noviny Pernštejn, 1898). V sezóně 1911 se konalo od 2. 10. do 9. 12. celkem 41 honů, jichž se zúčastnilo celkem 952 jezdců. Na Pardubicku byl poslední parforsní hon 6. 12. 1913, neboť tuto tradici přerušila a ukončila 1. světová válka (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony, 2003, s. 27-29).

Po princi Emilu Fürstenbergovi (1825-1899), jenž spolu s hrabětem Oktaviánem Josefem Kinským (1813-1896), hrabětem Maxmiliánem Ugartem (1851–1875) a princem Egonen Thurn-Taxisem (1832-1892) stál 5. 11. 1874 u zrodu Velké pardubické steeplechase, parforsní společnost v letech 1877-1913 vedl hrabě Heinrich Larisch-Mönnich (1850-1918). Byl bratrancem prvního majitele Larischovy vily v Pardubičkách (1885) hraběte George Larisch-Mönnicha (1855-1928), který se oženil (a v roce 1896 rozvedl) s císařovninou neteří a důvěrnicí Marií Louise Larisch-Wallersee (1858-1940), jež po tragické smrti korunního prince Rudolfa  v Meyerlingu 1889 upadla  u císařovny v nemilost, neboť věděla o Rudolfově mileneckém vztahu s Mary Vetserovou (1871-1889) a přesto se císařovně o tomto vztahu nikdy nezmínila (viz Jiří Kotyk: Pardubický Zámeček a jeho osudy, 2015, s. 9).

Larischova vila v Pardubicích

V roce 1897 získal Larischovu vilu (1885) hrabě Alfons Henckel von Donnersmarck (1868-1963), o jehož dceři Erice (1900-1974) přejmenované na Miriam von Obermark, o parforsní společnosti s baronem Richardem Drasche-Wartinberg a o jeho Lovčím zámečku v Rábech píše zesměšňujícím a dehonestujícím způsobem poštovní úředník a spisovatel Jan Václav Rosůlek (1894-1958) v bulvární knize Huláni a kavalíři (1928).

Tuto komerčně úspěšnou prvorepublikovou pornografii napadl fotograf Josef Pírka (1861-1942), kterého vylíčil jako podlézavého a patolízalského fotografa Dýchavce, co nakonec skončil v blázinci, a soudní proces nad Rosůlkem vyhrál. Část nákladu byla stažena z prodeje a spisovatel musel zaplatit odškodnění 1500 korun za nactiutrhání (viz Jiří Kotyk: Pardubický Zámeček a jeho osudy, 2015, s. 13).

Ačkoliv publikaci "Huláni a kavalíři" nelze považovat za seriózní pramen, neboť je výsledkem spisovatelových sexuálních fantazií a autor ani nemohl být očitým svědkem popisovaných situací (vzhledem ke svému věku a sociálnímu ukotvení), její negativní vliv na veřejné mínění o životě šlechty před 1. světovou válkou trvá až do dnešní doby.

Luděk Šorm