#06. Kunětická hora

Ačkoliv baron Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) zdařile pečoval o rozsáhlý majetek po pardubickém panství Pernštejnů ("snažil se zlepšiti velkostatek tím, že provedl v letech 1885-1900 odvodnění pozemků bývalých rybníků v katastru mětickém a nemošickém, zřízením odpadů a drenáže trubkové. Podobně provedl Drasche odvodnění větších komplexů pozemků u dvorů Hrobic a Ždánic a melioraci velkých ploch lučních zejména louky Žernovské, Zástavy, Bříství a Na půlových, které přeměnil v louky zavodňovací. Na sterilních neplodných půdách, po vypuštění rybníků vysazeny byly porosty luční, kterýmžto způsobem byla nově zalesněna plocha ca 300 ha pozemků"), což v roce 1921 potvrdil Státní pozemkový úřad (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14), veškerá dobová mediální pozornost se soustředila jenom na kontroverzní lámání kamene...

A tak i po letech se můžeme dočíst, že "hlavní hospodářský zájem barona Drascheho na pardubickém panství spočíval v provozování kamenolomu na Kunětické hoře, jehož těžba však byla od konce 19. století, z důvodu ochrany Kunětické hory úřady, omezována" (viz Hana Papežová: Analýza historického vývoje rybníků na Bohdanečsku, ČVUT Praha, 2018, s. 15). Pokud by autorka tohoto výroku měla pravdu, k realizaci "hlavního hospodářského zájmu" by baronovi stačilo pořídit si samostatně prodávanou Kunětickou horu za "pouhých" 80 tisíc zl., kterou nikdo před ním nechtěl, a nemusel by zbytečně utrácet dalších více než 2 miliony zl. za zbývající část obrovského velkostatku...

Jedná se o důsledek dlouhodobého myšlenkového paradigmatu, z něhož vycházel i dobový turistický průvodce z počátku 20. století: "Odtud stoupáme do blízkého lesa, v němž do r. 1778 bývala daňčí obora. V pravé části plotem ohraničené jest villa bar. Drascheho, který byl vlastníkem Hory Kunětické. Les kryje úpatí její, kde zištná spekulace od r. 1513 lámala kámen, kterážto vandalská činnost trvala až do nedávna. Když shledáno, že všeliké pokračování v ní ohrozilo by znamenitou památku naši, ujaly se povolané kruhy myšlenky zachrániti Kunětickou Horu a vybaviti ji z rukou soukromníka, který nemaje smyslu kulturního byl by zkázu její ještě co nejdříve přivodil. Záchranu tu šťastně provedl Musejní spolek pardubický, který činem tím získal si vděk vší české veřejnosti" (viz Pavel Körber: Körbrův průvodce po Čechách, sv. 33, 1921, s. 21-22).

Ačkoliv šlechtic byl vystudovaným doktorem filozofie, uznávaným vědcem oboru geologie a malířem přírodních scenérií, na Pardubicku dostal nálepku zločince, co nemá "smyslu kulturního". V rozporu s fakty je mu připisováno, že "učinil z bývalého sídla Pernštejnů kamenolom" (viz Petr Borovec: Historie a současnost podnikání na Pardubicku. Žehušice 2007, s. 15). V říjnu 1901 mu dokonce věnovali posměšnou básničku (viz Pardubický perník, ročník VII, 26. 10. 1901, s. 3):

U Kunětické Hory.
Aby dávné české slávy
mocněji plál v tobě plamen:
proto Němec - cizák dravý -
trhá s těla Tvého - kámen.

Protože majitel velkostatku zdědil po otci Heindrichu rytíři Drasche von Wartinberg (1811-1880) v Rakousku rozsáhlé průmyslové impérium cihelen a dolů, které zaměstnávalo tisíce dělníků, byl i v Čechách vnímán jako velkoprůmyslník, bezohledně těžící kámen pod troskami starobylé Kunětické hory, i když na Pardubicku žádné průmyslové podnikání nerozvíjel a ani se nijak nepodílel na trendu nově vznikajících továren.

Rozsáhlý a dosud podrobně neprozkoumaný archiv pardubického velkostatku z přelomu 19. a 20. století přináší nová fakta, se kterými se dosavadní bádání v rámci běžně tradovaného úhlu pohledu (paradigmatu), že s novým majitelem, vídeňským průmyslníkem, "začala masívní těžba kamene, která hradní stavbu naprosto ignorovala" (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost. Národní památkový ústav 2021, s. 24), nevypořádalo.

V péči České královské komory v Praze

Připomeňme, že kdysi slavný hrad Kunětická hora byl dávno před začátkem působením barona Drasche na Pardubicku jenom nefunkční zřícenina, poté co ho za třicetileté války roku 1645 dobyla, vyplenila a vypálila švédská vojska. Urbář z roku 1680 popisuje stav hradu v tomto čase takto: "Zámek Hory Kunětické jest od zámku a města Pardubic na půl míle vzdálený a leží za Labem na velkém vrchu a tvrdé skále, od kamene všechen vystavený, kterýž za dob vojny švédské od nepřátel ku spálení a k ruinování přišel, tak že se některé toliko místo klenuté v celosti nachází, ostatní všechno nepřikryté jest, a od dešťův k dokonalému zkažení přichází. Item studnice jest velmi široká a hluboká, nyní však téměř polovicí zaházena a zarumována..."  (viz Josef Nechvíle: Sezemice, Dříteč, Kunětice a Hora Kunětická. 1882, s. 49).

Hrad se stal neobyvatelný a neměl praktické využití, a tak v roce 1754 (kdy byl ještě majetkem České královské komory v Praze) bylo vydáno úřední demoliční povolení k rozebírání hradních staveb až na úroveň přízemních podlaží (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, Národní památkový ústav 2021, s. 21). Velké množství kamene z Kunětické hory skončilo v následujících letech 1766-1786 na stavbě vojenské pevnosti v Hradci Králové (viz Bohumír Dlabač: Vypsání království Českého, Praha 1818, s. 136). I když císař František I. byl 9. 5. 1820 návštěvou Kunětické hory nadšen a na místě nařídil, aby se podnikly kroky k záchraně památného hradu, zvyšující se státní dluh vedl k argumentaci, že tato investice by byla další bezúčelnou zátěží, a tak jednání o záchraně hradu byla v roce 1825 zastavena (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 144). Popis Kunětické hory z její návštěvy v roce 1847 zapsal František Alexandr Heber (1815-1849): Tehdy již z 1., 2., 3. i 4. brány zbyla jenom torza, z 5. brány díry ve zdivu, 6. brána neměla střechu, stav zbytků hradního paláce i kaple byl nevalný, lom pohltil opevnění jižní strany hradu... Svědectví končí konstatováním, že pokud bude těžba pokračovat jako dosud, hrad se do padesáti let zřítí (viz F. A. Heber: Böhmischens Burgen, díl VI., Praha 1849, s. 151-200). V té době (dne 19. 4. 1848) se uskutečnilo jednání úřední komise, která schválila ukončení těžby v dosavadním prostoru "Steinbrüche" pod jižním opevněním hradu a otevření nového lomu "Dermalige" směrem na západ (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1556 Kunětická hora 1860-1912, karton 513, fol. 265);

Situační plán hradu Kunětického z roku 1850 po letech nakreslil Alois Skrbek (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1898, s. 76, obr. 34). Na jihozápadě se dle vysvětlivek nacházel "a - Velký kamenný lom velkostatku Pardubického" (nově otevřený), jižně od hradu "b - Lom od eráru popuštěný" (opuštěný), kde byla těžba roku 1848 ukončena,  a na východě "c - Lom obcí Kuněticemi používaný", který v následujících letech přešel do majetku okresu Holického:

Až na základě nařízení presidia Českého místodržitelství krajskému úřadu v Chrudimi byly v roce 1859 provedeny první opravy hradních objektů: okna ve věži, dodatečně rozšířená, byla tehdy "vyzděna v původní podobě" a opatřena žaluziemi. Došlo k přikrytí věže nízkou, šindelovou střechou. Ve druhém a ve třetím patře byla opravena okna i klenby, místnosti byly omítnuty a opatřeny novými dveřmi. Renovací prošly staré věžní schody a došlo k podchycení gotického pasu oblouku, který se opírá o věž ve vnitřním hradním dvoře. Opravy proběhly i na klenbě a pilířích v panské síni a dalších zdech hlavního stavení. Provedlo se narovnání svršků zdí a jejich přikrytí nakoso kladenými deskami. Tímto způsobem byly opatřeny i ostatní zdi na předhradí a oba hlavní úhly hradeb na jižní straně odedávna zbořené byly nahrazeny novými. Byla provedena řada drobných oprav na různých poškozených místech hradních objektů, také na pilířích, oknech a římsách. Významný počin pak představovalo prosazení usnesení o zákazu rozšiřování kamenných lomů na svahu hradu (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, Národní památkový ústav 2021, s. 22-24), jejichž dozorci obvykle bydleli v 6. hradní bráně vedle západního paláce (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 143).

Z této doby pochází Plán zřízení kůlny pro hlídače lomu kamene a hromosvodu na pozorovací věži na Kunětické hoře od Ed. Jahna (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 4026 Plán kůlny hlídače a hromosvodu 1860, mapa 600) a dochovaly se dokumenty z protokolární prohlídky lomu dne 3. 5. 1860 s vyznačením červené hranice a území dříve opuštěného "pravěkého lomu" (Obrigzeitliche Steinbrüche) pod jižními hradbami i prostoru na jihozápadě, v němž byla od roku 1848 těžba povolena (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1556 Kunětická hora 1860-1912, karton 513, fol. 222):

V majetku privátní akciové společnosti

V roce 1855 bylo panství zastaveno na umoření státních dluhů Rakouské národní bance, od níž v roce 1863 velkostatek v dražbě získala akciová společnost c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl, aby ho následně mohla se ziskem zpeněžit (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 144). Ostatně právě k tomuto účelu byla tato Rothschildova bankovní instituce založena. Proto mimo jiné prosadila rozšíření těžebního prostoru Kunětického lomu, v němž na dříve provedená úřední šetření z let 1848 a 1860 navázala komisionální prohlídka dne 15. 3. 1873 s dokumenty z 24. 10. 1873 a 27. 4. 1874. Dne 10. 5. 1874 byl vypracován podrobný plán aktuálně těženého prostoru, povoleného 19. 4. 1848 západně od lomů opuštěných (erárních), který uvádí také jeho výškové profily ve směru západ-východ i sever-jih a hlavně rozšiřuje možnost těžby o červeně vyznačené sektory severozápadním směrem (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1556 Kunětická hora 1860-1912, karton 513):

Troskám chátrajícího hradu, jemuž zanedlouho po opravě shnily šindelové střechy a zatékáním dešťové vody se v roce 1871 zřítila sklípková klenba v dnešním Rytířském sále (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 144), byla opakovaně odepřena státní památková ochrana, která byla již od 31. 12. 1850 pro celou habsburskou monarchii v kompetenci c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek (viz Jiří Cásek: Vývoj právní regulace památkové péče, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2017, s. 15) a jež například v roce 1875 zachránila před zbouráním Zelenou bránu v Pardubicích (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka do konce 19. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2007, s. 67).

Od roku 1880 se památkovou ochranu Kunětické hory několikrát snažil prosadit c. k. konzervátor František Schmoranz st. (1814-1902), ale neuspěl, ačkoli argumentoval srozumitelně (30. 1. 1894): "Už před mnoha lety rozmlouval v úctě podepsaný s bývalým inspektorem panství panem Vraným o stavu a další údržbě této tak zajímavé zříceniny, přičemž rovněž poznamenal, že je velmi důležité a nezbytné, aby byla tato důležitá historická a vlastenecká památka zachována a nemusela padnout za oběť postupující těžbě kamene. Obdržel jsem odpověď: Vždyť se přece po celou dobu, kdy bylo panství Pardubice státní doménou, kámen v hojné míře lámal. Koupili jsme panství se všemi právy. Proč si stát, když je to tak důležité, zříceninu s celou horou neponechal ve svém vlastnictví a nevyhradil si ji k vlastní dispozici?" (viz kolektiv: František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, Praha 2020, s.377). V textu zmiňovaný inspektor Josef Vraný byl vrchním správcem velkostatku za bývalého majitele (c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl), jenž hrad s dlouhodobě fungujícím lomem nabízel komukoliv již od roku 1863 za 80.000 zl., ale nikdo ho koupit nechtěl (viz František Karel Potěšil: Kunětická hora, 1936, s. 44). Tehdy o Kunětickou horu neměl zájem ani nově založený Muzejní spolek (1880), jehož programové provolání bylo podepsáno přípravným výborem 12. 10. 1879.

Ve vlastnictví šlechtice

Až v červnu 1881 Kunětickou horu koupil Dr. Richard Drasche-Wartinberg spolu s pardubickým zámkem a celým velkostatkem za 2.020.000 zl. Jako první byl ochoten zaplatit cenu, kterou prodávající akciová společnost c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl požadovala. Cenu, která neodrážela hodnotu kulturní či památkovou, ale komerční, vyplývající z hodnoty práva na dlouhodobou těžbu kamene a majetku, zapsaného v zemských deskách a získaného v roce 1863 v dražbě k úhradě státních dluhů české královské komory.

Tehdy August Sedláček (1843-1926) napsal: "Kopec sám má místy volný spád, jen na jedné straně, kde se z něho již od 300 let kámen vylamuje, srázně se končí; neb na této straně jsou holé stěny, o jichž roztrhání se bedlivě pracuje, tak že se za nějaké století hrad sřítiti musí a Kunětickou hůru potom do všech úhlův světa rozvezou" (viz August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek I., Praha 1882, s. 48). Ve svém stěžejním díle nastavil paradigma nejenom pro veškerá novodobá pojednání o Kunětické hoře (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 8), ale i pro budoucí argumentaci českých aktivistů a vlastenců, usilujících o záchranu této zříceniny.

Je proto nezpochybnitelné, že naprostou většinu hrůzostrašně vypadajícího lomu odtěžili jeho dřívější vlastníci za dobu několika staletí před rokem 1881, ve kterém ho koupil Dr. Richard Drasche-Wartinberg, avšak na rozdíl od něj neměli pověst průmyslových magnátů a nikdo proti nim nevedl štvavou mediální kampaň. Tu spustila nechtěná událost v roce 1884, za kterou evidentně baron Drasche nemohl: "O Kunětické Hoře psali jsme již tolik a tolikráte - však marně. Co jsme věstili, to dnes jest skutkem. Minulý pátek (dne 5. září) sesula se ohromná část i se zdivem dolů. Ač stalo se sesutí  o 10. hodině dopoledne, přece nepřihodilo se žádné neštěstí, jelikož nebyl nikdo v lomu. Nebohá Horo Kunětická, jak dlouho tě ještě zváti budeme "Horou"? Dlouho asi ne, neboť v brzku srovnána budeš se zemí a prach tvůj roznesen bude na kolech po krajině. Škoda tě, vzácná památko, a hanba tvým prznitelům!" (viz Noviny Pernštýn, ročník V., 13. 9. 1884). Další podrobnosti byly zveřejněny po 8 letech: "Dne 5. září 1884 sesula se valná část skály a hradu samého s tak prudkým lomozem, že detonaci na hodiny cesty bylo slyšeti, a kotouče prachu, ač mírný deštík zemi zvlažil, za dlouhý čas celou Hůru zahalovaly. Očitý svědek této katastrofy vypravuje o podivném pudu sebezachování u ptactva. Pozoroval, že pojednou z rozsedlin skalních s děsným křikem jako by tajemnou mocí vyplašena všecka ptáčata do výše vyletěla, a ač na hoře a skalách ničeho pozorovati nebylo, v několika málo okamžicích skály trhati a s pekelným rachotem dolů řítiti se počaly" (viz Antonín Kopecký: Kunětická hora. Českým krajem, sešit 4, vyd. Klub českých turistů, Praha 1892, s. 47). I toto svědectví potvrzuje, že samovolný sesuv skály způsobily nepříznivé vlivy střídajícího se počasí (v létě horko, v zimě mráz, v den sesuvu pršelo) a dlouhodobé geostatické napětí nad hlubokým podkopem, který evidentně nevytěžil Drasche. V místě erárního lomu, kde již 35 let (od roku 1848) těžba neprobíhala a které bylo na plánu, ověřeném protokolární prohlídkou dne 3. 5. 1860, označeno jako "pravěké lomy" (Obrigzeitliche Steinbrüche) a na Situačním plánu ze dne 20. 6. 1905 (viz dále) označeno písmeny "b b b" jako "opuštěné lomy". Pokud by se v tomto uzavřeném prostoru po roce 1848 těžilo, opakované komisionální kontroly by to nepochybně zjistily a zaprotokolovaly. Snímek pardubického typografa Bedřicha Brixe z roku 1897, ukazuje obrovskou zásobu náhle uvolněného materiálu ještě 13 let po sesuvu (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1898, s. 74):

Protože se v této části starého lomu nepracovalo, i když byl pátek 10 hodin dopoledne, nedošlo ke zranění či úmrtí, byť téhož dne 5. 9. 1884 je v deníku kunětického lomu doložen prodej 6 m³ kamene obci Sezemice za 5,40 zl., a to nepochybně z fungující severozápadní části lomu (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 3126 Deník cihelny a lomu 1881-1895, kniha 1283). Je pozoruhodné, že tento obrovský sesuv skalního masivu není zmíněn v obsáhlé korespondenci velkostatku (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2100 Korespondence 1884, kartony č. 1023-1025), nebo jsme ho dosud neobjevili, a že nijak neovlivnil běžný provoz jeho kunětického lomu severozápadně od sesuvu. Jakoby s touto mimořádnou událostí neměl tým barona Drasche nic společného. Evidentně proto, že prostor "opuštěných lomů" byl pro těžbu uzavřen dlouhodobě od roku 1848, kdy byl ještě majetkem České královské komory.

Byť byl kunětický lom po celou 2. polovinu 19. století pod přísnými prostorovými regulacemi a úředním dohledem, náhlý sesuv skalního masivu v prostoru "opuštěných lomů", kde se již několik desítek let netěžilo, se díky mediální kampani Muzejního spolku Pardubice stal historickým mezníkem: "Dne 5. září 1884 se následkem hlubokého podkopu, sahajícího až pod samé zdi budov na nádvoří, na jihozápadní straně hradu sesunula velká část skály a strhla s sebou ohradní zeď s budovami přiléhajícími k čeledníku. Ačkoliv tato událost způsobila na památce nenávratnou škodu, měla pro hrad také jeden pozitivní důsledek – upoutala rozhodujícím způsobem pozornost pardubického Muzejního spolku, který se od roku 1885 začal otázkou záchrany hradu usilovně zabývat" (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 144-145). Bedřich Skrbek sice později uvedl, že "deputace a žádosti v té příčině působící tehdy špatně pochodily", v mimořádně rozsáhlém archívu velkostatku jsme pro toto tvrzení dosud nenašli jakékoli důkazy. Pokračoval líčením nátlakové kampaně, kterou zorganizoval nový výbor Muzejního spolku, zvolený 2. 6. 1886: "Především rozeslány přípisy k samosprávným korporacím obecním i okresním do všech měst ve východních Čechách, aby zaslaly muzejnímu spolku v Pardubicích vyzvání, aby pečoval o záchranu Hory Kunětické, tak aby byl patrný pro tu věc všeobecný zájem a musejní spolek při svých dalších krocích mohl se oč opírati a jeho kroky měly větší váhy a důrazu" (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1898, s. 75). Došlé výzvy byly odeslány c. k. ústřední komisi pro zachování památek uměleckých a historických ve Vídni s žádostí, aby se hradu ujala a vypracovala posudek o jeho důležitosti. Ta věc postoupila místodržitelství království Českého, které se obrátilo na okresní hejtmanství v Pardubicích s dotazem, jaké stanovisko má k památce zaujmout a co lze učinit se státním lomem. Na základě vyjádření sepsaného okresním komisařem Filipem Šedivým místodržitelství rozhodlo koncem roku 1887 o zrušení erárního lomu na Kunětické hoře (tak je na plánku Aloise Skrbka označen prostor "opuštěných lomů", v němž se těžilo pouze do roku 1848, když byl ještě majetkem České královské komory). Tím byl ovšem problém vyřešen pouze částečně, neboť zde byl ještě lom panský, který vlastnil baron Drasche a z něhož kromě majitele a dalších soukromníků odebíraly kámen i obecní a okresní zastupitelstva (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 145), a také lom obce Kunětice na východní straně kopce, který následně koupil okres Holický. Pokud tedy místodržitelství rozhodlo koncem roku 1887 o zrušení kdysi erárního lomu na Kunětické hoře, byla to jenom mediální bublina... Jednak kvůli tomu, že tento lom byl fakticky netěžen či zrušen mnoho let a navíc ani tehdy již nebyl v majetku státu, ale barona Drasche.

V té době Muzejní spolek neuspěl ani u okresního zastupitelstva v Pardubicích, které dne 27. 12. 1887 zamítlo jeho žádost, aby pro okres kámen z Kunětické hory více odebírán nebyl, se zdůvodněním, že "lámání kamene na Kunětické hoře způsobem, jakým se nyní provádí a i dále provozovati bude, není hradu Kunětickému nikterak na újmu", a že by "opatření jiného kamene vyžadovalo na poplatníka okresu obětí velikých a v nynější době nepřemožitelných" (viz SOkA Pardubice, NAD 626 Musejní spolek Pardubice 1880-1952, inv. č. 76 Korespondence 1887, karton 1):

Svobodný pán jako mezi mlýnskými kameny

Coby pokračovatel bývalé vrchnosti na pardubickém panství měl Drascheho velkostatek rozsáhlou regionální působnost s velkou daňovou povinností, a proto měl i zvláštní postavení a odpovědnost vůči státu (c. k. okresním hejtmanstvím) i novým institucím voleného charakteru (obecní a okresní zastupitelstva) na tomto území. Jejich úkolem bylo mimo jiné udržování veřejných cest, a tak správa velkostatku byla pod stálým tlakem opakujících se objednávek štěrku a kamene, kterým těžko mohla nevyhovět! Okresní výbor Holice například každoročně vystavil desítky objednávek, ke kterým současně přikládal i peníze k jejich úhradě (viz např. SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2102 Korespondence 1886 [1872-1887], karton 1029):

Součástí tohoto dlouhodobého tlaku na levné dodávky kamene a štěrku pro potřeby veřejných staveb bylo i oficiálně okresním zastupitelstvem schválené vyvlastnění soukromého lomu (dne 28. 12. 1896), pokud by snad velkostatek podlehl tlaku aktivistů a produkci štěrku zastavil. Protože ale správa velkostatku se k dalším dodávkám štěrku smluvně zavázala, od schváleného vyvlastnění lomu a další těžby v režii okresního úřadu bylo upuštěno (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1898, s. 94-95). Veřejný zájem státní moci tehdy jednoznačně upřednostňoval lámání kamene na opravu silnic před těžko se aktivisticky prosazující památkovou ochranou nefunkčních trosek hradu Kunětická hora, avšak za hlavního zločince média nepovažovala objednatele (státní úřad), který na hrad vydal již v roce 1754 demoliční výměr a stanovoval pravidla podnikání, ale ziskuchtivého "cizáka", jemuž následně v roce 1963 autoři archivní pomůcky k pardubickému velkostatku dali socialistickou nálepku "cizí kapitalista" (viz Velkostatek Pardubice 1494-1952, SOA v Zámrsku, 1963, číslo ev. listu NAD: 377, číslo archívní pomůcky: 412, s. X).

Tak vyvrcholila dlouhodobá nenávistná kampaň proti německy hovořícímu majiteli zříceniny, jejíž současný stav byl chápán jako tragický symbol úpadku českého národa po slavné historické době husitství. Kampaň, na které se významně podílel malíř Mikoláš Aleš (1852-1913). Ten poprvé navštívil Pardubice 16. srpna 1897. Zážitky z výletu na trosky Kunětické hory pak večer (a při jeho každé další návštěvě Pardubic) diskutoval s přáteli v pardubické kavárně hotelu U Střebských. Místní intelektuály, usilující o záchranu starobylého hradu, tam oslovoval "páni bratři hejtmani". V této společnosti vznikl nápad, aby Mistr Aleš namaloval slavnostní pochod husitských hejtmanů na koních u Kunětické hory a aby hejtmani měli tváře přátel ze společnosti U Střebských. V březnu 1900 o tom architekt Boža Dvořák napsal Alšovi a poslal mu i fotografie těch pánů. Aleš odpověděl, že se mu nápad líbí a rád to nakreslí, až dodělá jiné zakázky. K tomu ale došlo až na začátku roku 1903 (viz František Šebek: Toulky historií Pardubic 2. Helios Jiří Razskazov, Pardubice 2019, s. 96-101).

Dle svědectví MUDr. Vincence Černohorského "Hejtmani u Střebských" (viz Východočeský republikán ze 4. 11. 1927, č. 45, s. 2-3) byla bezprostředním podnětem pro vznik slíbeného obrazu "Kunětičtí hejtmani" vášnivá diskuse o záchraně Kunětické hory, které se Mikoláš Aleš zúčastnil. Dlouhá debata byla zakončena rozhodnutím napsat ministerstvu vojenství do Vídně, že Kunětická hora je i vojensky důležitým bodem strategického významu. Numismatik Bedřich Skrbek (1860-1918) napsal memorandum, žádající okamžité zastavení lámání kamene, krasopisně v českém jazyce a hned druhý den je přinesl k Střebským k podepisování. V čelo se podepsal Mikoláš Aleš s funkcí "vrchní hejtman" a vynutil si, aby i ostatní se všichni podepsali s titulem "hejtman", že prý to bude ve Vídni více působit (na rubu obrazu jsou zprava doleva identifikováni: "Sova, MUDr. Cibulka, MUDr. Pohl, Jaňura, dr. Zajíc, lékárník Vítek, Lad. Novák, Dvořák, MUDr. Káš, MUDr. Novák, MUDr. V. Černohorský a Růžička z bazaru" - pouze starosta města JUDr. Formánek se nechtěl podepsat, protože byl členem okresního výboru, v jehož režii se dobývání kamene z Kunětické hory provádělo. Proto ho Aleš namaloval na koni obráceném k pozorovateli obrazu zadkem, jakoby na posměch). Architekt Dvořák opatřil memorandum úřední doložkou jako konzervátor vídeňského památkového úřadu a zaslal jej přímo k rukám tehdejšího ministra vojenství Edmunda von Krieghammera (1831-1906), jenž byl spolužákem římskokatolického děkana v Pardubicích P. Františka Sloupa (1846-1908). Již za týden přijela do Pardubic vojenská komise, prohlédla si Kunětickou horu a striktně nařídila vyznačit mezníky, za něž se nesmí kámen lámat. Pravdivost tohoto svědectví potvrzují nejenom dobové poznámky na rubu kopie obrazu z roku 1904 (namalované s povolením Mistra Alše Karlem Raškem a Vojtěchem Bartoňkem) z pozůstalosti Boži Dvořáka, ale i úřední protokol, sepsaný na Kunětické hoře dne 20. 6. 1905 a potvrzující její vojenský strategický význam (viz Jiří Kotyk: Boža Dvořák a Mikoláš Aleš - 2. část. In: Zprávy Klubu přátel Pardubicka 2025, č. 3-4, s. 126-135). O něm pojednáme dále.

Majitel velkostatku se pyšnil titulem "svobodný pán" (Freiherr), který ho řadil mezi vládnoucí šlechtu, jež byla součástí státní moci Rakousko-Uherské monarchie (1867-1918), a tak důsledně hájil práva vyplývající z jeho společenského postavení a majetku, zapsaného jako "svobodný statek" v zemských deskách Království českého (viz Luboš Páťal: Česká šlechta ve II. polovině 19. století. Šlechtický velkostatek v Čechách na přelomu věků... Univerzita Karlova, Praha 2013, s. 56), přičemž bylo pro něj nepřijatelné podlehnout jakémukoli nátlaku jakýchsi aktivistů, zvlášť když se o něm veřejně vyjadřovali zcela nepatřičně: "Nyní zbývá již jen jediný ničitel Hory Kunětické - majetník baron Drasche sám" (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická. In: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1898, s. 96). Jeho tajemník například na dopis Muzejního spolku v Pardubicích ze dne 11. 11. 1906 odpověděl zcela jasně: "Také vyslovené přání slavného výboru, Kunětickou zříceninu na útraty Muzejního spolku v dobrém stavu moci udržovati, jest beze vší vyhlídky, neboť jak známe mínění našeho pana majitele velkostatku, nedovolí týž nikdy, aby od kohokoliv a na číkoliv účet stavební úpravy za jakýmkoliv účelem byly předsevzaty a jistě by týž každé podobné podniknutí co zasahování do svých soukromých práv považoval a oproti němu patřičně vystoupil" (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 626 Lom na Kunětické hoře 1891-1912, karton 3, fol. 109). Nicméně další několikaletá komunikace barona a Muzejního spolku vyústila v předání hradu do pronájmu spolku, a to od 1. 10. 1917 (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost. Národní památkový ústav 2021, s. 25).

Protože Drasche byl vystudovaným geologem a doktorem filozofie, z vlastního rozhodnutí "dal ihned po koupi velkostatku v zájmu zachování Kunětické zříceniny všude tam lámání kamene zastaviti, kde by snad lamačskou prací hrad byl ohrožen a označil také podrobně sám hraniční čáru, až pokud může správa velkostatku při lámání kamene pokročiti, aniž by hrad poškodila". Tato hranice vycházela z protokolárně ověřených plánů z let 1848, 1960 a 1874 a byla později odsouhlasena dalšími odborníky při komisionálním shlédnutí kunětického lomu za svolení správy velkostatku dne 20. 6. 1905, přičemž na Situačním plánu byla jihozápadní hranice označena písmeny "b b b" a opět potvrzena jako "opuštěné lomy" (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 626 Lom na Kunětické hoře 1891-1912, karton 3, fol. 57, 108):

Podrobný několikastránkový protokol tohoto komisionálního řízení ze dne 20. 6. 1905, nařízeného výměrem c. k. okresního hejtmanství v Pardubicích ze dne 6. 6. 1905 č. 22814 "v záležitosti zachování hory Kunětické resp. zříceniny na této se nalézající a opatření kamene nutného pro kanalisaci Labe", dokumentuje složitost dobové situace konfliktu veřejných zájmů na zrušení lomu kvůli ochraně starobylého hradu a na pokračování v těžbě kamene pro veřejné stavby - nyní pro stavební úpravy koryta řeky Labe. Protichůdných tlaků, které zasahovaly do nezpochybnitelných vlastnických práv a pověsti barona Drasche jako majitele předmětných nemovitostí:

Komise potvrdila, že "na straně západní, ze kteréžto strany vede cesta na výše uvedenou zříceninu, jest posud lom v začátcích otevřen a byla samotným majitelem velkostatku Pardubického ustanovena čára, až ku které kámen lámati se má, a komise se přesvědčila, že až do místa tohoto bez poškození zříceniny s lámáním kamene pokračování býti může. [...] Velkostatek Pardubický má pak v úmyslu na své parcele v tomto lomu v lámání kamene pokračovati a stanovena byla při dnešním šetření hranice, až ku které by velkostatek kámen s ohledem na uložení vrstev čedičových bez nebezpečí pro hrad Kunětický lámati mohl. Přibližný situační plán lomu jakož i zříceniny se k protokolu přikládá. Přítomný znalec z geologie p. Dr. Karel Hinterlechner objasnil komisi ústně geologické poměry lomů a Kunětické Hory a okolí a vyhradil si podání znaleckého dobrozdání na dobu pozdější, žádá však, aby za účelem sestavení tohoto dobrozdání jemu podrobný situační plán Kunětické Hory a nejbližšího okolí dodán byl. Po tomto objasnění po stránce geologické přednesl přítomný p. konservátor architekt Bóža Dvořák následující vyjádření: Po výkladu říšského geologa o útvaru vrstev čediče na Hoře Kunětické a po shlédnutí lomu ustanovuje se komise jednohlasně na ohraničení stávajících lomů a nepoškozených částí hradu Kunětického s přivolením správy velkostatku. Omezení stanoveno devíti mezníky (prozatím dřevěnými kolíky), které odevzdaly by se pod dohled správy lomu velkostatku p. Jiljímu Formanovi, t. č. hostinskému na Kunětické Hoře. Ku stabilisování těchto hranic doporučuje se záměna dřevěných kolíků za kamenné, vyznačení jich čísly, zhotovení plánku situačního těchto hranic od c. k. státního technika na náklad eráru, vzhledem k tomu, že správa velkostatku jakéhokoliv nákladu spojeného s udržováním předmětné zříceniny spojeného nésti odepřela. Doporučovalo by se, aby správa velkostatku na straně západní otevřené jámy lomové různě roztroušené dolámala, jámy povstalé odkrývkou lomovou zavésti dala a terrain srovnala a případně i stromy vysázela, jak s potěšením shledáno bylo na straně jižní, kde již sad na zavežených jámách lomových založen jest. Dále přimlouvá se konservátor za zabezpečení částí zdí hradních, které sesutím hrozí, pokud toho bezpečnost navštěvovatelů a zachování celé zříceniny nutně vyžaduje.Historickou a stavení část starožitnickou vylíčí konservátor ve vyjádření zvláštním. Zástupce expositury c. k. řed. pro stavbu vodních cest v Praze podává následující vyjádření: Z příslušných rozpočtů na generální projekt k upravení a uplavnění Labe od Mělníka do Hradce Králové, sdělaného technickým oddělením pro vodní stavby zemského výboru pro král. České, vyplývá, že bylo počítáno s užitím kamene z Kunětické Hory, a sice pro celou Labskou trať mezi Král. Hradcem a Rosicemi n. L. Bude tedy použití kamene z jiných vzdálenějších lomů pro jmenovanou trať Labskou spojeno oproti původním rozpočtům s větším nákladem. [...] Této komisi přítomný zástupce zemského výboru p. vrchní inženýr Josef Dlouhý vřele se přimlouval za udržení této zříceniny jakož za to, aby správa velkostatku za tím účelem lámání kamene na těch místech, kde by to zřícenině škodilo, vůbec zanechala nebo co nejnutněji obmezila. [...] Přítomný zástupce c. a k. g. sborového velitelství v Josefově taktéž se přimlouval za zachování hradu Kunětického jmenovitě z toho důvodu, že hora tato slouží za důležitý strategický bod, na němž též trigonometrický bod prvního řádu umístěn jest. Podotýká se, že komise shledala, že kvádr, na němž fixní bod stanoven byl, neznámým způsobem odstraněn byl. [...] V zastoupení okresního zastupitelstva prohlašuje podepsaný [Josef Podolák], že vítá odbývání dnešní komise směřující k zachování Hory Kunětické. Tvoříť hora tato typický ráz celé krajiny, jsouc na všechny strany bodem orientačním a zároveň ozdobou krajiny. Za tím účelem přineslo okresní zastupitelstvo velké oběti, přestavši v roce 1897 odebírati kámen a štěrk na okresní silnice, kterýžto materiál se musel pak vyhledávati v dalekých lomech za dvoj. až trojnásobnou cenu. [...]" Starosta Dr. Formánek a radní Jar. Hořeňovský jako zástupci města Pardubic se vyjádřili takto: "ač uznáváme neobmezenost vlastnických práv p. majitele velkostatku, musíme i dnes se vší důtklivostí žádati, aby kámen v lomech lámán byl jen tím způsobem a potud, aby památná zřícenina hradu aspoň v dnešním stavu zůstala zachována, neboť další poškozování popř. zničení této památky bylo by přímou pohanou nynější osvícené doby. Jsme ale také toho náhledu, že když bude se lámati jen v hranicích dnešní komisí uznaných, nevezme zřícenina hradu další úhony a bereme taktéž s povděkem na vědomí, že sám urozený p. majitel velkostatku projevil úmysl, aby nynější zřícenina hradu bez dalšího poškození zůstala zachována."  Závěr protokolu přináší stanovisko vrchního správce velkostatku Otakara Korselta: "V zastoupení p. majitele velkostatku beru na vědomí přání všech zainteresovaných stran po zachování zříceniny Kunětické co historické památky a prohlašuji, že snahou nynějšího majitele velkostatku p. Richarda svob. pána Drascheho z Wartinberka bylo, aby hrad byl zachován a že za tím účelem, práce v lomu na straně jižní vůbec zastavil, na straně západní obmezil; že lámání kamene na této západní straně zříceninu poškoditi nemohlo, dokázal p. geolog. Jsem ochoten event. podané přání za obmezení lámání kamene a vymezení hranic, až pokud by se mohlo lámati, přednésti panu majiteli k uvážení a pokud by tím vlastnické právo hrubě nebylo poškozováno, doporučiti k příznivému vyřízení. Pokud se tohoto poslednějšího týká, můžeme positivní přípověď p. majitele velkostatku teprve tehdy k protokolu přiložiti, až nám budou předložena veškerá prohlášení a dobrozdání znalců a dotyčná skizza, za jichž laskavé zaslání žádáme. Podotýkám ještě, že poškození zříceniny lámáním kamene na straně jižní stalo se za dřívějších majitelů" (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 626 Lom na Kunětické hoře 1891-1912, karton 3, fol. 54-94).

Toto úřední jednání doplnilo Vyjádření zástupce tech. oddělení pro stavby vodní zemského výboru král. Českého ze dne 26. 6. 1905, ke kterému je připojen parcelní plán pozemků. Kamenolom na nemovitostech s dvojciferným číslem byl v majetku okresu holického, pozemky označené trojciferným vlastnil baron Drasche (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 626 Lom na Kunětické hoře 1891-1912, karton 3, fol. 58):

Spor o charakter Kunětického kamenolomu

Velkostatek neprovozoval těžbu kamene průmyslovým či živnostenským způsobem, jak veřejnosti falešně předestírali aktivisté, ale pouze jako doplňkovou činnost při polním hospodářství, ke které dokonce v tomto malém rozsahu podle tehdy platných zákonů nebylo třeba úředního povolení ani koncese. A proto c. k. místodržitelství v Praze dne 23. 12. 1911 zrušilo pro nezákonnost nález c. k. okresního hejtmanství v Pardubicích z 27. 11. 1911, které pod vlivem mediální kampaně proti těžbě protiprávně odsoudilo vrchního správce velkostatku Otakara Korselta za provozování lomu bez licence pokutou 100 K či k desetidennímu vězení. Do tohoto správního řízení byla nabídnuta řada důkazů, z nichž se dozvídáme, že zaměstnání 2-5 dělníků v lomu nebylo trvalé a nepřetržité, nýbrž vykonávali pro velkostatek i jiné práce, zejména při kácení a sázení stromů v lesním hospodaření. V roce 1912 byli na tyto činnosti zaměstnáni František Drahorád, Václav Kamenický, František Kolman, Josef Křemen, Josef Pánek a František Prorok. Za práci v lese i v lomu, za sekání luk a opravy telefonního vedení a plotů byli honorováni podle dohodnutého ceníku ze dne 8. 1. 1912 (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 626 Lom na Kunětické hoře 1891-1912, karton 3, fol. 17):

Velkostatek dodržoval hranice lomu podle protokolů a plánů z  10. 5. 1874 a 20. 6. 1905, které byly dohodnuty komisionálně s c. k. okresním hejtmanstvím v Pardubicích, což rozsah těžby značně omezovalo, a proto tehdy "celková roční výroba v tomto lomu obnáší asi 350 kub. sáhů kamene a asi 100 kub. sáhů štěrku", jak lze doložit účetnictvím. Protože produkce kamene často nestačila ani k pokrytí vlastní spotřeby velkostatku, byl ho sám nucen kupovat z cizích lomů (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 626 Lom na Kunětické hoře 1891-1912, karton 3, fol. 6-7), jako například v srpnu 1885 až z Kutné Hory (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2101 Korespondence 1885 [1871-1886], karton 1026):

Důkazy ekonomické

Nejpřesnější informace o hospodaření velkostatku obsahuje jeho podrobné účetnictví, které obsahuje nejenom několik hlavních knih na každý rok (důchodu, knihy pokladní, naturální, materiálové a dobytčí, poplužních dvorů, rybníků, pivovarů,...), ale i peněžní deníky, knihy nájmů, zvěře, dříví, ryb, cihelny, lomu, lesní hospodářské knihy a plány, účetní bilance, daňová přiznání, kostelní i školní deníky a účty,... Dokazuje mimo jiné, že tržby z produkce štěrku a kamene dosahovaly pouze jednotky procent dílčích příjmů velkostatku, zachycených v hlavních knihách důchodu (pravidelných výnosů z majetku), v nichž ale nejsou další významné samostatně evidované tržby z lesnictví, rybářství a zemědělství. Pro následující přehledný graf jsme tržby z lomu v letech 1873-1881 (kdy dřívější majitel hospodařil v účetním období vždy od 1. července do 30. června následujícího roku) za účetní období rovným dílem rozdělili mezi oba související roky a tržby z let po měnové reformě přepočítali v oficiálním kurzu 1 zl. = 2 K.:

Je evidentní trend růstu tržeb od roku 1874 (tehdy bylo úředně povoleno rozšíření severozápadní části lomu), tedy v období, v němž došlo ke změně majitele v roce 1881, až do roku 1883. Rekordní tržby způsobily neobvykle velké dodávky kamene pardubickému hejtmanství v celkové hodnotě 7.924,93 zl. (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 3126 Deník cihelny a lomu 1881-1895, kniha 1283). V následujících letech 1884-1892 měla těžba v lomu klesající trend, pak 4 roky naopak mírně stoupala k dalšímu vrcholu v roce 1896, kdy si pardubické hejtmanství vynutilo dodávky kamene hrozbou schváleného vyvlastnění lomu, a od roku 1896 se zase trend obrátil až k bagatelní tržbě 113,50 K. v roce 1913 a k úplné nule v letech 1915 a 1916 (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, upřesnění v tabulce).

Poslední kámen z Kunětické hory od velkostatku koupila obec Čeperka dne 14. 8. 1919 (tedy v období první pozemkové reformy, když už velkostatek neovládal baron Drasche, ale vnucený správce K. Morávek), a to konkrétně: 156m³ lomového kamene po 6 K, 44 m³ štěrku za 5 K/m³ a 8 m³ kamenného odpadu po 4 K, tzn. celkem za cenu 1.188 K. Protože velkostatek s tímto ojedinělým prodejem zbytkových zásob kamene neúčtoval jakékoli náklady, zřejmě se obec obsloužila sama (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2364 Hlavní kniha důchodu 1919, kniha 654, s. 43 a 158).

Na počátku následujícího roku dne 28. 1. 1920 změnila Kunětická hora majitele: zatímco Dr. Richard Drasche-Wartinberg koupil v roce 1881 hrad za cenu komerční, odvozenou z ekonomické hodnoty práva dlouhodobé těžby kamene pod jeho troskami, Muzejnímu spolku ho prodal spolu s 25 ha pozemků za mnohem nižší cenu pouhé kulturní pamětihodnosti (za 86 tisíc korun), a proto mu komerčně výnosné lámání kamene ve smlouvě zakázal. To je logické vysvětlení ustanovení článku č. 3 uzavřené smlouvy, které je jinak těžko pochopitelné v rámci argumentačního paradigmatu aktivistů, dlouhodobě bojujících proti lámání kamene prodávajícím: „Pan prodávající v zájmu zachování hradu si vyhrazuje, že na nemovitostech předmět této smlouvy tvořících nesmí býti lámán kámen, kteroužto výhradu kupující spolek tím spíše plniti se zavazuje, že jest právě v jeho intencích hrad a jeho okolí budoucím věkům zachovati“ (viz Petr Mücke: Jak "Maffie" zachránila Kunětickou horu. In: Zprávy Klubu přátel Pardubicka, 1-2 / 2020, s. 22). K tomu připomeňme, že měnovou reformou 2. 8. 1892 byla zavedena rakousko-uherská koruna  jako polovina předchozího zlatého, a tak dřívějších 80 tisíc zlatých, za které Kunětickou horu koupil, mělo nyní hodnotu 160 tisíc korun. Ostatně výhodnost smlouvy pro zvláště Muzejní spolek, a tedy na úkor barona Dr. Richarda Drasche-Wartinberg, potvrdil následně i Státní pozemkový úřad: "Památný zámek pardubický a Kunětická Hora byly již roku 1920 odevzdány Musejnímu spolku v Pardubicích, který tyto objekty výhodně získal, čímž uchování těchto památek budoucím věkům jest zajištěno“ (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 15-16).

Dr. Richard Drasche-Wartinberg se zasloužil o první smluvně zajištěný zákaz lámání kamene pod troskami Kunětické hory k její záchraně pro budoucí generace a osobně zaplatil rozdíl mezi komerční cenou pořizovací a nekomerční cenou prodejní.

Smluvní ujednání o zákazu lámání kamene mělo smysl, přestože Muzejním spolkem nebylo z počátku dodržováno: "Pracovalo se zde dokonce ještě ve 20. letech 20. století, kdy už Kunětickou horu vlastnil Muzejní spolek, ale kámen byl lámán v dostatečné vzdálenosti od hradu na místě stanoveném po dohodě s památkovým úřadem nebo byly zpracovávány volně ležící balvany" (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 147). Tržby spolek potřeboval a veřejnosti přijatelné odůvodnění se našlo...