VZPOMÍNKY NA INDII

Naše doba není naplněna láskou. Jsme obklopeni závistí, nenávistí, problémy, starostmi a vším tím koloběhem událostí, které nás svírají a přetvářejí. Každý projev lásky, snášenlivosti, pokory či pochopení je považován za slabost. Peníze, moc, kariéra, ovládání ostatních, to jsou formy lidské komunikace, které mají prioritu.

Takto jsem si zapsal své pocity na sklonku roku 1968. Když se k nim po letech vracím, zjišťuji, že to bylo příliš pesimistické hodnocení postavené na mých osobních citech a prožitcích tehdejších let. O necelý měsíc později, těsně před vánocemi, jsem opustil svoji vlast a šel hledat svou cestu životem do zahraničí. Bez rodiny, závazků, bez peněz jsem opouštěl zemi, kde jsem nezanechal nikoho, na kom by mi záleželo, nikoho, kdo by mi můj odchod mohl rozmluvit. Byl jsem na světě sám, a tak bylo jedno, kde se pokusím znovu začít. Bylo mi 35 let.

Nechci se vracet k prvnímu roku po emigraci. Nebylo to nijak krásné období mého života. Po pobytu v emigračním táboře jsem odjel do Austrálie, kde jsem měl zajištěnu práci. Později, po splnění závazků, jsem našel práci v jedné dobročinné organizaci, která měla pobočku v Indii. Odjel jsem pracovně do Indie a zde na mne čekala práce, která mne naplňovala a měla mne ovlivnit na celý život. Našel jsem nové přátele a našel jsem ženu, která se pro mne stala vším. Byla to krásná, vzdělaná Indka o 10 let mladší ze společensky uznávané rodiny. Její láska mi dala smysl života a naučila mne snášenlivosti, vzájemné úctě mezi lidmi, toleranci i pochopení odlišných kultur.

Snažil jsem se získat důvěru okolí, učil jsem se jazyky, pracoval, pomáhal lidem při své práci. Po dvou letech známosti jsem se oženil a začal budovat vlastní rodinu a zázemí. Moje žena byla mým učitelem, rádcem, pomocníkem a především ženou. Odlišné kultury se střetávaly v denní konfrontaci. Museli jsme se naučit řešit situace, které by páry z jedné kultury řešit nemusely. Počínaje náboženstvím, přes zvyky, tradice, jídlo, vztahy mezi lidmi v sousedství. Vše bylo nové, nezvyklé. Díky vzájemné snášenlivosti a toleranci všech blízkých se mi dařilo stát se součástí velké rodiny, která mne přijala za svého. S láskou a vděčností vzpomínám na toto období života.

Asi nikdo z nás si podvědomě nepřipustí, že v lásce může mít problémy. Cítil jsem však, že moje žena není v našem milostném životě spokojená. Dokázali jsme si o tom promluvit a já jsem si musel přiznat, že moje evropské představy o milování jsou hodně vzdáleny představám ženy vychovávané v Indii, v rodině, která se řídila mimo buddhizmu i tantrickými zásadami a postoji.

Tantra je úžasně široký pojem, je to životní filosofie, která se nedá přijmout v ruchu velkoměsta, nedá se pochopit ve stresu moderní civilizace. Tantra není ani náboženství, které by se dalo vysvětlit a naučit. Tantra se musí prožít, vnímat, musí Vás prostoupit, musíte se jí nechat prostoupit ....

Tak jsem zjistil, že jako milenec jsem zřejmě hodně mimo představy mojí ženy. Nebylo to pro mne zrovna potěšující zjištění. V Evropě bych se asi této situace nedočkal. Nyní jsem však musel pohlédnou na své JÁ. Při milování jsem myslel především na sebe, cílem bylo uspokojení, důležitý byl orgasmus (především můj), na milování muselo stačit tak půl hodiny a šlo se spát ...

Náš vztah byl hodně demokratický. Byla pro mne partnerkou na cestě životem. Zajímaly mne její názory, pocity, hodně jsme si povídali, plánovali. Nejhorší pro mne bylo, že jsem jí nyní chtěl v našem vzájemném vztahu dát co nejvíc, nevěděl jsem ovšem jak a měl jsem pocit, že se mi snaží namluvit, že jsem v intimním životě dokonalý, i když to tak necítila. Jednou po milování přišla s návrhem, vstoupit do tantrického společenství, ve kterém byli zapojeni její přátelé, kteří nás navštěvovali, a kterých jsem si vážil pro jejich krásný vztah k sobě a dětem. Oni nám později poskytli záruku, bez které bychom nemohli do společenství vstoupit. Souhlasil jsem, tedy moje ješitnost souhlasila ...

Takto jednoduše jsem se stal člověkem, kterému bylo umožněno seznámit se dávnou kulturou, která se po staletí dědila v Tibetu, Nepálu a Indii.

Jednoho dne k nám přišli přátelé a informovali nás, že máme přijít do meditačního centra nad městem. Byl to na místní poměry velký prostorný dům se zahradou na kopci s výhledem na hory i na údolí, ve kterém se rozprostíralo město, ve kterém jsme žili a pracovali. Uprostřed zahrady byla malá svatyně, jejíž špička byla vidět přes dvoumetrové kamenné oplocení zahrady. Dnes nevím, jak jinak než společenstvím nazývat toto místo setkávání mužů a žen, kteří se řídili zásadami nesmírné tolerance, přátelství, lásky a porozumění.

Středa byla ten den. kdy jsme společně se ženou vystoupali na kopec k domu, kde jsme se měli seznámit s tantrickou kulturou, meditacemi a obřady. Od přátel jsem věděl, že to bude místo, kam bychom měli chodit pravidelně každou středu po dobu jednoho roku. Neumím popsat pocity, se kterými jsem stoupal do kopce k bílému domu. Nikdy předtím jsem v této části města nebyl. Dům byl na místní poměry opravdu velmi pěkně udržovaný. Od domu musel být náš příchod z dálky vidět, neboť nás již u vchodu do domu očekával muž středních let v bílém přehozu podobnému sárí. Odvedl nás do místnosti, kde se podával čaj a ovoce. V místnosti byli další lidé, kteří si povídali o všem možném a nic nenasvědčovalo tomu, že jsme v tantrickém centru. Teprve později jsem zjistil, že sem někteří lidé přicházeli na týden, měsíc, nebo i rok, společně pracovali a dělili se o výsledky své práce. Dalo by se to přirovnat k předchůdcům dnešních meditačních center, které se v dnešní době rozvíjejí po celém světě. Asi po hodince, kdy jsem v duchu bojoval sám se sebou, se svými obavami i představami, nás někdo vyzval, abychom se dostavili ke svému učiteli.

Přijal nás starší muž, něco kolem šedesátky. Bosý, skromně oděn do bílého roucha. Posadil nás na proutěné sedačky a sám si sedl proti nám. Chvíli se nám díval do očí a pak se zeptal, jak se cítíme, co od života ve společenství očekáváme, kolik jsme měli partnerů a proč jsme se s nimi rozešli, jaký je náš sexuální život. Cítil jsem se velmi zvláštně - měl jsem mluvit o svých pocitech s člověkem, kterého jsem viděl poprvé a který se ptal na otázky, které jsem nikdy nepokládal ani sám sobě. Společně se ženou jsme mu něco odpověděli, ale nemohu ani zhodnotit, kolik toho byla pravda a kolik jen společenská výmluva. Bylo to jako u zpovědi, při které se Vám farář bude dívat do očí a vy se mu budete vyznávat ze svých hříchů. Nebyl jsem na něco takového připraven a moje uzavřenost citů a pocitů působila jako zámek na dveřích. V průběhu večera se ve mně něco lámalo a já jsem se sám začal vracet k vyřčeným otázkám a pravdivě na ně odpovídal. Takhle jsem nikdy předtím nemluvil se žádným jiným člověkem. Podivný pocit důvěry se střídal s obavami a očekáváním. Slyšel jsem i odpovědi od svojí ženy a uvědomil jsem si, že takhle otevřeně nikdy se mnou nemluvila, možná i proto, že jsem se jí takto nikdy neptal. Získali jsme k tomu muži zvláštní pocit důvěry, bezpečí, pohody, jaký jsem pak v dalších letech zažil mnohokrát.

Ten první večer jsme si jen povídali a když jsme se loučili, měl jsem pocit, že jsem mu o sobě a svých pocitech řekl snad vše. Po návratu domů jsem byl jsem překvapen náhlým citem a poznáním, jak moc svoji ženu miluji, jak jsem šťasten, že ji mám. Od té doby se náš vztah stal mnohem otevřenější, šťastnější a byli jsme schopni vzájemně sdílet sami sebe.

Celý týden ve mně dozníval zážitek z otevřené komunikace mez námi třemi. Při práci jsem se v myšlenkách vracel k tomu nevšednímu večeru.

Na příštím setkání na nás opět čekal stejný učitel. Zavedl nás do malé místnosti, v jejímž středu byla velká plocha, větší jak běžné dvojlůžko, pokrytá rudou látkou. Vyzval nás, abychom si sedli do středu místnosti a sám se usadil u stěny na širokou proutěnou sedačku. Sedl si se zkříženýma nohama a vyzval nás ke společné meditaci. Chtěl jsem ho napodobit a rovněž jsem zkřížil nohy a zavřel oči. Byla to nejdelší půlhodina v mém životě.

Po meditaci se nás zeptal, zda jsme připraveni se společně věnovat základům tantrických obřadů. Vyzval nás, abychom se svlékli a usedli do sedu se zkříženýma nohama. Nikdy jsem se takto nechoval a zjistil jsem, jak málo si věřím. Moje žena odložila oděv s takovou samozřejmostí, jako bychom byli v místnosti sami. Následoval jsem ji. Seděli jsme v klidu se zavřenýma očima vnímali svoji vzájemnou přítomnost. Počáteční neklid, strach a stud se rozplýval a najednou jsem cítil krásu toho okamžiku.

Náš učitel byl člověk s nesmírným taktem a ohleduplností. Dovedl se vcítit do našich pocitů a myšlenek a uměl tento dar využít při práci s lidmi. V klidu místnosti se mezi námi vytvářelo pouto důvěry.

Hlavou se mi najednou prohání myšlenky jedna za druhou, nejde jim zabránit. Nejdříve se zabývají novou situací, ve které se nacházím, pak je střídají vzpomínky na domov, rodiče, kamarády i nepřátele, to všechno v jednom víru bez začátku a konce. Teprve krátké cinknutí na tibetskou misku mne vrátilo do reality.

Připadal jsem si jako v jiném světě. Malá, klidná, skromně zařízená místnost osvícená jen několika olejovými lampami s mihotavým světlem, vedle mne moje žena přirozeně sedící na zkřížených nohou a proti nám učitel, ze kterého vyzařoval klid a mír. Příjemný hlas učitele pomalu začal vytěsňovat dojmy ze vzpomínek a vytvářel představu o průběhu příštích měsíců strávených ve společenství těchto lidí.

Tantrické společenství se scházelo dva dny v týdnu, ve středu a v sobotu večer. Středa patřila školení nových párů a sobota společnému prožívání tantrických obřadů a meditacím. Jako noví členové jsme před sebou měli rok intenzivní tantrické přípravy. Učitelé se měli průběžně střídat podle jejich časových možností. Byli to zkušení členové společenství, kteří cítili potřebu rozdělit se o své zkušenosti se svými žáky. Naše příprava měla vést k odbourání strachů, obav, komplexů, měla nás naučit klidu a míru v duši, pokoře, úctě k tradicím a připravit nás na společné prožívání meditací a tantrických obřadů. Na závěr naší přípravy jsme měli být přijati společenstvím do tantrického kruhu. Probírané techniky byly zaměřeny na hledání sebe sama, svého místa v rodině, světě i vesmíru, k pochopení vlastního těla, těla partnera a hledání cesty k dosažení vyšších hodnot lidství. (Je zvláštní, že nikdy jsem neslyšel od žádného z těch, jejichž autoritě jsem se skláněl, že hledá cestu k osvícení, nebo k podobným metám, které hledají lidé v Evropě, nebo Americe.)

Pobyt ve společenství i veškerá cvičení byl provázen pro Evropana nezvyklou úctou mezi lidmi, pokorou, slušností a uznáváním starších členů společenství. Nepsaným zákonem byla partnerská věrnost, diskrétnost a důvěra. Členy společenství mohli být výhradně partneři, kteří spolu žili a členové, muži a ženy, jejichž partneři zemřeli. Jakékoli rozepře, žárlivost nebo rozvracení jiných vztahů byly naprosto nemyslitelné a nikdy jsme se s nimi nesetkali. Páry, které se pohybovaly v tomto společenství, byly nesmírně pevné a plné vzájemné úcty a lásky. To byly jen zlomky poznání, kterého se nám jako začátečníkům postupně dostávalo. Za nového člena mohl být přijat pouze pár, za něhož se jiný pár společenství zaručil a nad nímž držel celý rok ochrannou ruku. Ve stejné době jako my se připravoval ještě jeden mladý pár, se kterým jsme se setkávali každou středu před meditacemi v čajovně domu. Společně jsme se při meditacích a výcviku setkali až po půl roce, do té doby jsme cvičili každý v jiné místnosti se svými učiteli.

Nahota partnerů je symbolická. Odložení oblečení představuje odložení všech přetvářek, nadřazenosti a negativních vlastností. Stáváme se dítětem, které právě přišlo na svět. Cvičeními se pak snažíme zbavit nánosů všech pochybností, strachů, komplexů, které jsme si za ta léta nashromáždili, snažíme se vrátit do let dětské čistoty srdce.

Náš učitel nám vysvětlil zásady výuky i chování všech členů společenství. Pak jsme si vzájemně odpovídali na otázky. Když uznal, že čas otázek vypršel, vyzval nás ke krátké meditaci před prvním cvičením.